LABYRINT

 

 

Tma, černočerná neproniknutelná tma – to bylo jedné, co viděl doktor Michael Donnovan, když se konečně probral. Chvíli mu trvalo, než se trochu zorientoval a uvědomil si, že je stále v tom zatraceném „Černém dole“, kam vyrazil na výlet s manželkou Almou a dětmi Patricií a Michaelem juniorem. Na tuhle dovolenou na Aljašce si šetřili hodně dlouho, když je pak konečně pozval Michaelův dávný spolužák Doug, skákali štěstím až do stropu. A vše si patřičně vychutnávali a užívali i tenhle ztracený důl než důlní vláček, nepůvodní to atrakce pro turisty, nedobrzdil a bohužel vykolejil. Doktora Donnovana to vymrštilo kamsi do neznáma – jedné na co si ještě vzpomínal, byla pořádná rána do hlavy a pak už jen tma.

 

 

 

A tak teď zuřivě hrabe kolem sebe, až se mu podařilo odněkud z temnoty vytáhnout jeho vlastní batoh, ze kterého kvapně vyhrabal baterku. Chvíli trvalo než, začala pořádně svítit

„No tak, křápe jeden, sviť pořádně“ úpěl Michael. Pak se nějakou dobu rozhlížel kolem sebe – viděl staré důlní trámy a nekonečnou šachtu před sebou. A tak se pomalu postavil, lehce zavrávoral, pak zkontroloval, zda má ještě na nose brýle. Nahmatal je celé, i když skla byla trochu poškrábaná, „Ale co, hlavně, že vidím“ zabučel a vyrazil dál do šachty. Šel poměrně dlouho a pozvolna na něj dopadala podivná tíseň a pocit, že není tady dole úplně sám, ale přisuzoval to té ráně do hlavy a pokračoval v cestě křivolakými chodbami dál.

Když už začínal žízní vidět dvojitě, dorazil na jakési rozcestí, které se rozbíhalo asi do pěti nebo šesti dalších šachet.„Tak a teď kudy“ sípal a rozhlížel se kolem do kola po nějakém zdroji vody a kousek před sebou spatřil jakousi přírodní studnu – rychle se sklonil dolů a hltavě pil. Pak se posadil na zem a prohlížel si vchody do jednotlivých šachet. „Tak kterou“ řekl hodně nahlas. Nakonec pomohlo dětské rozpočítadlo jeho syna a slovo padlo na třetí šachtu zprava. A Michael pokračoval dál v cestě a čím dál tím víc zvyšoval svoje tempo, protože cítil volný závan vzduchu, pak už i běžel. Náhle spatřil záblesk světla, ale ve stejném okamžiku se prudce zarazil, vykřikl a couval zpět – štola totiž náhle končila jakýmsi oknem ústícím do obří strže a dál už nebylo nic jen skály a bezedná propast.

 

 

 

Michael se tedy vrátil zpět na rozcestí, celý zbrocený potem se postavil doprostřed, těžce dýchal a zmateně se rozhlížel kolem sebe. A tehdy se poprvé ozvaly ty hlasy „Kdo do Černého dolu jednou vkročí – ven už nikdy nevykročí“ a potom jakýsi stařecký chrapot „Porušil si řád a tím sis cestu na povrch navždy zasypal.“ Michael nejprve zařval leknutím a pak začal procházet jednotlivé šachty – nejprve ještě celkem klidně, ale když už ho i pátá z nich zavedla ke stejnému oknu, skalám a děsivé strži začal ztrácet veškerou trpělivost a zdravý rozum. Všude okolo něj to teď podivně pulzovalo, skřípalo, šeptalo a šramotilo jako desítky párů těžkých hornických bot. Občas zařinčel řetěz nebo se ozval hornický špičák a stále to samé „Neunikneš, porušil si zákon“! – „Kdo jednou do našeho dolu vstoupí, na povrch už nikdy nevystoupí“.

 Michael si zacpával uši, řval ze všech sil „Už dost!!!“ a běhal sem a tam jako smyslů zbavený, ale nakonec zklamala i poslední štola a on se ocitl zpět na rozcestí. Zcela vyčerpaný klesl na kolena a úpěnlivě prosil „Prosím už dost, už mě nechte jít, nic jsem vám neudělal, to všechno byla nehoda – proto jsem tady, tak už mě nemučte, ať jste kdokoliv.“ Chvíli bylo ticho a pak se znovu ozval ten chraplavý stařecký hlas „Tvoje chyba, porušil si řád, jen si vzpomeň, pacholku!“

 

 

 Michael se ze všech sil pokoušel uklidnit a vzpomenout si na celou prohlídku dolu a náhle mu před očima probleskl okamžik, kdy si tajně vyfotil zvláštní železný kříž – takový masivní kus kolejnice, který kdysi soužil zlatokopům jako svolávací a zároveň poplašný nástroj a právě v tomhle dole ho kdosi jednou snad v roce 1936 pod záminkou jakéhosi nejapného žertíku na chvíli sundal z obvyklého místa a ukryl.

Jenomže ve stejné době došlo k masivnímu úniku důlních plynů – hlídka co měla zrovna službu, neměla čím pracující zlatokopy varovat a tak došlo k výbuchu a obrovskému závalu, při kterém zahynula třetina všech mužů v dole, který záhy na to zavřeli. Kříž se pak zase našel a byl alespoň symbolicky zavěšen na původní místo, kde zůstal až dodnes, prý se k němu chodí modlit duše zemřelých zlatokopů, které zůstaly v dole uvězněny a jen ten, kdo respektuje jejich posvátné místo má právo do dolu vstoupit a zase v klidu a míru odejít.

 

Za narušení posvátného místa třeba v podobě tajného fotografování však následuje krutý trest. Michael zatřepal hlavou „Už jsem si vzpomněl, už vím, co se stalo a omlouvám se – tak mě prosím ušetřete, prosím“ zoufal si a v té chvíli naposledy zablikala baterka, kterou po celou dobu křečovitě svíral v ruce.

 

 

 

A pak byla už jen neproniknutelná temnota, ve které se otevřely desítky párů očí a zas ten šramot, skřípání a šepot

„Kdo do Černého dolu jednou vkročí – ven už nikdy nevykročí“

a všechno se to blížilo a blížilo a blížilo…