Můj příběh

Ahoj, jmenuji se Katka, je mi 17 a chtěla bych vám říct svůj příběh…
Stalo se to potom, co mě jeden můj „kamarád“ poslal někam poté, co jsem mu na našem prvním shledání nedala pusu. Bylo mi 15, skoro 16. Tehdy mi to bylo hrozně líto a tak jsem se rozhodla, že s kluky už na vždy končím. A skutečně mi to vydrželo…Od té doby už uběhl nějaký čas. Je mi 17. Hodně jsem se změnila, hlavně, co se vzhledu a chování týče. Jako, ne, že by se ze mne stala flákačka, hulila bych a tak, to ne. To vůbec ne. Jsem stále učenlivá, dokonce víc, než kdy dřív. Akorát jsem se obrnila proti všem lidem. Mám jen své 2 nejlepší kamarádky. Nikoho jiného. Jo a ještě rodinu. Po tom incidentu jsem začala nosit černé oblečení, dlouhé rukávy, u kadeřnice jsem si nechala udělat černé pramínky na své blond vlasy, začala jsem si lakovat nehty na černo a začala jsem se dost líčit, aspoň oči ano. Také jsem se změnila povahově. Už jsem nebyla jako dřív, tedy, že jsem všem uhýbala a byla někdy skoro jejich otrokem. To už ne, teď jsem si stála za svými názory. A také už jsem nebyla tak otevřená a důvěřivá vůči lidem. Moje spolužačky, co dřív byly moje kamarádky se semnou už dávno nebavily. Přesněji od té doby, co jsem začala nosit tu černou barvu na sobě.
Ale stále jsem chodila do svých kroužků, tam jsem se vůbec nezměnila, stále jsem byla ta jemná a křehká dívka, jako vždy. Ano, stále jsem chodila do zpěvu. Zpívala jsem sama, jelikož Kačka, moje jedna BFF už nějakej ten rok nechodila. Jednou mi paní učitelka přivedla do hodiny kluka. Ano, přesně to pohlaví, se kterým jsem se už více, jak půl roku nebavila. Tenhle pro mne nebyl výjimka. Když vešel, kapku jsem si ho prohlédla, aby se neřeklo. Byl o něco vyšší, než já, víc toho nevím. Nezajímala jsem se o něj. Paní učitelka mi ho představila jako Tomáše. Podal mi ruku a usmál se na mne. Já se na ně jen trošku podívala, kývla jsem na souhlas a to bylo vše. Chtěla jsem se začít balit, ale učitelka, že ať ještě chvilku počkám, že by nás s Tomem chtěla dát dohromady na zpěv. Bylo mi to jedno. Tak jsem tam chvilku počkala. Učitelka ho zatím rozezpívala, nezněl marně.
Pak jsem šla za nimi. Učitelka nám dala písničku „Falling slowly“. Tu písničku jsem přímo milovala a také jsem ji znala nazpaměť. Učitelka začala hrát, každý jsem už věděli, co kdo zpívá. Tom začal první. Šlo mu to. Pak jsem se přidala i já. Já to vždy tak prožívala, že jsem si to nemohla odpustit ani teď. Prostě jsem zavřela oči a nechala jsem své tělo a hlas dělat cokoli. Ruce jsem měla chvilku u těla, chvilku zvednuté, prostě jsem pohyby vyjadřovala své pocity. Nevím proč, ale pocítila jsem na sobě něčí pohled. Věděla jsem, že učitelka to nebude, ta koukala do not a navíc mezi námi stál Tomáš. Otevřela jsem oči a setkala se s jeho pohledem. Okamžitě jsem oči odvrátila. Písničku jsem dozpívala a šla jsem domů. Takto jsem to dělala od teď každý týden. Ano. Úča nám spojila hodiny. Po nějaké době jsem si na něj celkem zvykla, ale stále to pro mě byl někdo, komu nikdy nebudu věřit. Vlastně jsme spolu ani nikdy nemluvili. Pokud mi někdy něco on řekl, jen jsem mu na to kývla nebo udělala „hmmm“. Tím to končilo. Po pár týdnech to vzdal. Takto, 1x týdně, jsme se potkávali víc, jak půl roku. Od té doby jsem o něm zjistila pár věcí. Bylo mu 17, asi za měsíc mu mělo být 18.. Jmenoval se Tomáš (ano, to jsem věděla už dávno, ale shrnuji to vše dohromady), pak také, že chodí k nám na školu a nakonec, že bydlí pár ulic od našeho domu. Super, takže teoreticky jsme mohli domů chodit spolu, ale nikdy se to nestalo, což je DOBŘE.
Po půl roce přišla jednou učitelka do hodiny s tím, že budeme mít besídku a donesla nám písničku „point of no return“. Tu píseň jsem znala, byla z Fantoma Opery. Ta píseň byla moje oblíbená a vždy jsem toužila ji zpívat. Já už ji vlastně uměla, ještě se to musel naučit „náš fantom“. Tak jsem si na chvilku oddychla, zahleděla se do země a zaposlouchala se do hudby. Najednou jsem u sebe uviděla ruku. Jeho ruku. On mě chtěl držet za ruku. Ne, to teda ne. Zakroutila jsem hlavou. Ruku oddělal a zpíval dál. Pak jsem si to měla projet jen já. Nedělalo mi to problém. Zase jsem měla zavřené oči, ale stejně jsem je prostě musela na vteřinku otevřít. Když jsem je otevřela, uviděla jsem zase jeho oči. Byl v nich údiv. A stalo se něco, co se mi ještě od té doby, co jsem se tak uzavřela do sebe nikdy nestalo. Věděla jsem, že přes moje oči pronikl někam, kam jsem si už nikdy nikoho nechtěla pustit. Viděl mi až do duše. Okamžitě jsem zase oči zavřela a zpívala dál. Vůbec jsem se nevnímala, přemýšlela jsem nad tím, jak je možné, že se mi tohle stalo. Takže jsem si ani neuvědomila, jak jsem zpívala. Bez klavíru. Učitelku jsem svým hlasem a rozpoložením tak zaskočila, že přestala hrát, ale já zpívala dál. Přešla jsem až k tomu místu, kde se to zvyšuje, ale já nic, já jela dál zanedbána svými myšlenkami. Dojela jsem až do konce a teprve až teď jsem si uvědomila, že se na mne oba dva koukají s úžasem. Nechtělo se mi uvěřit tomu, co se právě stalo. Já to zazpívala bez doprovodu, dobře a hlavně bez ztráty hlasu! Tím naše hodina skončila. Já se okamžitě spakovala a chtěla jsem odejít domů, ale viděla jsem, jak se Tom nadechuje, aby něco řekl, tak jsem nechala oblékání oblékáním a odešla jsem jen s bundou v ruce. Nechtěla jsem nic slyšet. Ale doběhl mě.
„Zpívalas to úžasně.“
„Hmmm…“
„No tak, Kači, proč mě pořád takto odkopáváš? Co se děje? Co jsem ti kdy udělal? Proč jsi tak chladná ke světu a ke mne? Čeho se pořád bojíš?“
Takto to prostě nešlo, musela jsem odpovědět: „Neřeš to, Tebe se to netýká.“
„Ale týká, nikdy mi neodpovíš, pořád se mi vyhejbáš a…“
„A není to náhodou můj problém? Ty to nemusíš řešit…“
„Ale já chci vědět, co je špatně. Co se stalo?“
Tohle jsem prostě nedokázala. Bylo toho tak moc. Ani moje věta „Skrývej city“ mi v tuto chvíli vůbec nedokázala pomoct. Začala mi po tváři stékat slza.
„Copak sis toho nikdy nevšiml? Toho, jak trávim ve škole přestávky? Toho jak se mi všichni vyhejbaj?
„Ano, všiml. A chci vědět, proč to tak je.“
Ukázala jsem na svou osobu a řekla: „Toto to je. Ta černá barva to dělá.“
„Jak to myslíš?“
„Prostě tak. Dřív jsem se s děckama ve třídě bavila normálně, ale pak se něco stalo a já začala nosit samou černou a všichni se na mne vysrali, když jsem je nejvíce potřebovala, jen moje Kamarádky ne.“
A začala jsem brečet. Na chodbě jsme byli jen my dva. Přišel ke mne a udělal něco, co už nikdo hodně dlouho. Přestala jsem to vyhledávat, už jsem si ani nepamatovala, jaké to je. Objal mne. Pevně mne objal a držel mne u sebe. Já se opřela čelem o jeho rameno a brečela jsem. Prostě jsem to ze sebe musela dostat. Stáli jsme tak asi 5 minut. Vím, že si o mě opřel hlavu a potichu šeptal, že vše bude okay. Když jsem dobrečela, odtáhla jsem se od něj a otřela si oči. Vypadlo ze mne jediné slovo: „Promiň.“
„To je v pohodě.“ Odvětil. „Řekneš mi teda, co tu bylo za problém, ten incident?“
„Šlo o to, že jsem se v minulosti už několikrát spletla v klucích. Pak se objevil jeden, kterému jsem zase po dlouhé době věřila, ale on mě zradil a zranil. Poslal mě někam. Od té doby jsem začala nosit černé oblečení, uzavřela jsem se, lidé se mi začali vyhýbat a já se začala vyhýbat jim.“
„To proto ses tak chovala ke mně? Protože ses bála, že budu stejnej?“
„Jo, přesně z toho důvodu…“
„Abych pravdu řekl, když jsem tě prvně viděl ve škole, myslel jsem si, že budeš nějaká namyšlená kráva, nebo tak něco. Ale když jsem tě viděl a slyšel prvně zpívat, uvědomil jsem si, že to vůbec není pravda. Jsi jiná, než si všichni myslíme.“
„Takže, už je vše okay?“ Zeptala jsem se.
„Myslím, že jo,“ Odvětil.
A já se na něj poprvé za celou dobu usmála. Natáhl ke mne ruku a já se jí lehce dotkla konečky prstů. Dívala jsem se na ni, jako bych ruku viděla prvně. Stáli jsme od sebe asi metr, naše 1 ruka byla natažená proti tomu druhému a naše konečky prstů se dotýkaly. Pak začal Tom s tou rukou lehce hýbat, až držel celou moji dlaň a tu chytil pevně. Naše prsty se propletly. Usmáli jsme se na sebe a já se na něj konečně podívala normálně. Zjistila jsem, že má kratší hnědé vlasy a kaštanově hnědé oči. Potom jsme vyrazili směr domov.
Na další hodině jsme se normálně pozdravili, já se i usmála. Byli z nás kamarádi. A zase jsme trénovali „Point of no return“. Naše hlasy k sobě nádherně pasovali, a když mi dnes nabídl ruku, už jsem ji neodmítla.
Od té doby jsme spolu trávili hodně času. Stali se z nás velcí kamarádi, dalo by se říct, že i BFF. Hodně času jsme strávili u nás. Už jsem z něj neměla strach, začala jsem mu důvěřovat, svěřovali jsme si všechna naše tajemství. I ta nejhorší. Také jsme už oba velmi dobře znali všechny písničky z Fantoma opery. Hlavně tu naši. Několikrát jsme si i uklidili můj pokoj a zkusili jsme je trochu napodobit. Ale ty tóny nám nezněly tak hezky, jako když jsme jen stáli. A než jsme se nadáli, přišla besídka…
Když jsme to zkoušeli v Aule, prostě jsme si nemohli odpustit držení se za ruku. Všichni, kdo tam byli, se na nás koukali jak na magory. Ale nám to bylo jedno, my si to prostě užili. Těsně před tím, než jsme šli na řadu, zeptal se mě Tom: „Kdybych při našem vystoupení čistou náhodou nějak začal blbnout a improvizovat, přidala by ses?
Já chtěla odpovědět, ale to už jsem slyšela, jak nás dva učitelka uvádí na pódium. Tak jsem jen kývla hlavou, oba jsme vstali, chytli se za ruce a vylezli na pódium. Tom mě nechal stát vprostřed pódia a sám si šel stoupnout ke klavíru. Já si přičapla. Oba jsme věděli, že to prostě musí vyjít. Učitelka začala hrát a já uslyšela jeho první slova. Nemusela jsem se ani nijak přetvařovat, šlo mi to samo. Cítila jsem se úplně stejně, jako ta hlavní hrdinka. Když se ke mne začal přibližovat, pomalu jsem se zvedla a vyčkala, než došel ke mne, obešel mne a objal mne zezadu. Stejně, jako ve videu. Bylo to tak krásné. Jeho hlas zněl naprosto úchvatně, já se vznášela. Ale věděla jsem, že až budu zpívat já, tak nám to akorát pokazím. Ale i přes ten strach jsem jela dál. Nechtěla jsem to pokazit, chtěla jsem si to užít. Věděla jsem, že to naši natáčí. A už tu byla moje část. Stála jsem kousek od něj a koukala jsem někam do stěny na neurčité místo. Začala jsem zpívat. Došel čas na refrén. Chtěla jsem si to užít…a taky že užila! Zazpívala jsem to tak nádherně jako snad ještě nikdy. A poslední, vrcholná část písně. Stáli jsme od sebe přes celou délku pódia. Začali jsme se k sobě přibližovat, tohle už byla pasáž, kde jsme zpívali oba spolu. Když jsme došli až k sobě, byl to vrchol písně. Chytli jsme se za boky a on mě pak chytl za ruku, otočil mne k sobě zády a začal mi rukama jezdit po ramenou a krku. Na kvalitách našich hlasů to vůbec nic nezměnilo, oba jsem zpívali nádherně. A pak přišla ta jeho poslední pasáž. Na konci této pasáže Christine Fantomovi oddělá masku. Takže jde vlastně o to, že se stane něco neočekávaného. Ale Tom žádnou masku neměl. Neměla jsem potuchy, co chce na konci udělat, ale zatím jsem ho nechala zpívat. Když už byl u slov „Anywhere you go..,“ byla jsem skutečně zvědavá a napjatá, co se stane. Když zazpíval „Kateen, that´s all I ask of,“ čímž vlastně ta píseň končí (a ano, změnil to jméno na moje), tak místo sundání masky zazpíval to „you“. A pak mi dal pusu. To skutečně nikdo nečekal, ani já ne. Dal mi polibek a já mu ho oplatila. Pak jsme se od sebe odtrhli, usmáli jsme se na sebe a já od něj uslyšela větu, ve kterou jsem už dávno přestala věřit: „Miluju tě“.
„Miluju tě,“ zněla moje odpověď. V aule bylo takové ticho, že by tam snad šel slyšet i špendlík, kdyby spadl na zem. Pak jsme se zase chytli za ruce a uklonili se. A bylo po besídce, byli jsme totiž poslední číslo. Všichni lidé tleskali, hrozně se jim to líbilo. Z auly jsme odešli jako první a šli si do třídy pro věci. Já si čapla ke svojí aktovce, začala jsem se v ní trošku hrabat a najednou mi tekly slzy po tvářích. Slzy štěstí. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že se nám to povedlo. Tom si toho všiml, ale nereagoval. Vstala jsem a došla k oknu. Dívala jsem se z okna, když jsem najednou uslyšela, jak se za mnou ozval tichý zpěv. Tu píseň jsem poznala, bylo to „All I ask of you“. Další z Fantoma opery. Došel ke mne a já začala zpívat svou pasáž, zase jsme to dojeli až do konce. Fakt nádhera. Tato písnička přesně vyjadřovala, co k sobě oba cítíme. Lásku. Objali jsme se a zase se políbili. Najednou nám do třídy vtrhla úča s rodiči a s Kačkou. Úča byla úplně hrozně happy z toho, jak jsme to zazpívali, jak to na besídce, tak toto (byli jsme totiž slyšet i přes 2 dveře). Kačka byla zase za nás oba, ale více za mne, ráda, že jsem konečně našla někoho, kdo mi neublíží. A naši byli rádi za besídku, ale za to, co teď viděli by mě snad zabili. Ale nakonec se s tím smířili a také byli rádi, že už nechodím pořád v černé a jsem normální.
Toto by byl nejspíš celý můj příběh. Stále jsme s Tomem spolu, jsme šťastní a trávíme spolu každou volnou chvilku.