Zaplivaný a špinavý chodník...

Stojím nahoře na mostě nad vlakovým nádražím. Stojím tu už po druhé za tenhle rok. Už podruhé nemám pro co žít. Už po druhé si chci vzít život.
Dnes mě ale nikdo nezachrání, dnes tu není ani živáček. Tentokrát mi nikdo nepomůže. Ale já stejně doufám, že se vrátí, že zase přijde a podá mi ruku jako tenkrát. Je to ale jen sen, jako to všecko co mi zbylo, vše se rozplynulo v jediný okamžik. Ještě před pár hodinami jsem byla šťastná.
Chtěla by jsem se vrátit přesně o třičtvrtě roku zpátky v čase, to jsem tu tenkrát stála poprvé.
On šel tenkrát okolo, viděl mě tu a snažil se mi pomoc. Říkal že nemá cenu skákat, že vždy je pro co žít, že mám celý život před sebou, ať neblbnu, prosil mě ať to všechno ještě zvážím. Poslechla jsem ho, jako ovečka jsem poslušně přelezla zpátky na pevnou zem a chytla se jeho nabízené ruky.
Pak jsme spolu dlouho seděli na zaplivaném a špinavém chodníku a povídali si o životě.
Najednou jsem měla pro co žít, když mi tenkrát podal tu ruku, věděla jsem že se jí už nepustím a taky že ne. Vzal si mě k sobě, ukázal mi že život je krásnej a že každou chviličku si musíme užít, že sebevraždou nic nevyřeším vůbec nic. Byla jsem do něj bezhlavě zamilovaná. Všechno bylo tak strašně dokonalý, až na jeden detail, jen jeden. Nechtěl se mnou spát, ze začátku jsem si myslela že nechce na mě tlačit, ale pak mi to začalo být dost divný. Častokrát jsem se ho na to ptala, pokaždé měl výmluvu. Až jednou mému naléhání podlehl. V pláči se zhroutil na postel a mezi vzlyky mi začal vyprávět.....
Byl HIV pozitivní, nakazila ho jeho bývalá holka. Nevěděla jsem co říct, jen jsem ho objímala a konejšila. Usnuli jsme až k ránu v obětí. Když jsem se probudila nebyl vedle mě, nebyl ani v kuchyni, nebyl nikde. Jen na stole ležel dopis. Měla jsem strach co v něm bude napsáno. Ruce se mi třásly když jsem ho zvedala a četla... Jen pár slov a vět co mi změnilo život...

,,Když jsem tě tenkrát viděl na tom mostě nemohl jsem tě nechat skočit. Když jsem ti podával ruku neměl jsem v úmyslu se do tebe zamilovat. Stalo se. Promiň. Jsi mladá, krásná, máš život před sebou... já ne... Chci abys začala zase žít, ale beze mě, nechci abys mě viděla umírat, chci aby jsi si mě uchovala v paměti s úsměvem na tváři. A ne jako trosku. Proto mě prosím nehledej. Miluju tě...

A prosím... nezapomeň na mě... „

Dopis mi z ruky vyklouzl a padal pomalu k zemi... A mé slzy za ním... Ze dne na den se mi zhroutil svět...
Ani nevím jak, ale ocitla jsem se zpátky na mostě, tam kde to všechno začalo. Stála jsem tam a tajně doufala, že semi to jen zdálo, že určitě přijde, že mě nenechá skočit. Ale stejně vím že to jsou jen sny a přání, nepřijde i kdyby chtěl, už ne...
Přemýšlím jestli skočit a nebo žít. Nevím, váhám, jednou nohou nakročím vpřed. Ale najednou se ve mně něco zepře a já přelezu zpátky na pevnou zem. I když vím, že dnes mi nikdo pomocnou ruku nepodá. A že tu pomocnou ruku by jsem měla podat já. Já jemu, i když si to nepřeje. Stojím zase na tom zaplyvaném a špinavém chodníku, tentokrát si ale nesednu, tentokrát ne, jdu za ním, protože to on mě naučil, že každý den by se měl užívat jako by byl ten poslední a já chci aby si ty poslední chvíle užil.
I když to pak možná bude pro mě bolestivější, ale sem na ten zaplivaný chodník se můžu vrátit kdykoliv. Já bych totiž nemohla žít s vědomím že poslední jeho chvíle jsem neztrávila s ním..... Já ho prostě miluju i přes to všechno...