Nový začátek

Stál na pokraji.
Stál na pokraji pochopení.
Byl to prazvláštní pocit, který ještě nikdy nezažil. Byl to pocit naprosté volnosti.
Stačil jediný krůček a bude vědět, jaké to je.
Dlouhá léta se skrýval, utíkal, dlouhá léta trpěl, byl šikanovaný, zesměšňovaný, mučený jeho nejbližším okolím a sebou samým. Teď tu stál a to všechno se mu vytratilo z hlavy.
Zůstaly jen ty krásné vzpomínky. Na tu jedinou, kterou miloval, na dny a noci, které spolu strávili, na sestru a bratra, když si spolu hráli ještě než zemřeli při té autonehodě, kterou způsobil jejich věčně opilý otec. Vzpomínky na matku, která je tolik milovala a zemřela na rakovinu, když byl ještě malý.
Uvědomil si, jak málo mu z těch let života bylo milých.
Uvědomil si, jak málo zažil štěstí.
Stál na pokraji.
Stál na pokraji a hleděl svému osudu vstříc.
Na tváři mu hrál podivný úsměv, který může mít jen člověk šílený, nebo osvícený.
Krásné okamžiky si umí zažít každý a nezbláznit se, ale prožít si peklo na zemi a nezbláznit se to je pravé umění. Nikdo mu to neulehčoval. Včetně jeho tety, která mu ztrpčovala život každým dnem a ač mu tehdy bylo pouhých osm let, vyčítala mu smrt jak své sestry, tak i jeho vlastních sourozenců.
Jeho úsměv se na chvíli vytratil, když se zkoušel rozvzpomenout, jestli opravdu neudělal něco, co by se dalo brát jako zavinění té nehody, ale na nic nepřišel.
Opět si vybavil svou sestru. Její neposedné tmavé vlasy a sponku po babičce, kterou nosila, a na které byla překrásně vyvedena malá včelička. Vybavil si dokonce i její oči zářící radostí a trochu neplechou.
Vzpomněl si i na bratra. Jeho bratr byl starší a ochranářský. Vždycky, když se někde poprali, tak to bylo oni proti všem a jeho bráška věděl jak na to.
A tak se znova usmál a nechal tu radost z minulosti, ať ho naplní.
Stál na pokraji.
Stál na pokraji prozření a usmíval se.
Podivný pocit to byl, jen tam stát a nechat myšlenky plynout. Všechny ty špatné byly dávno pryč. Dávno odezněly a nezbyla po nich ani jizva.
Teď si vzpomněl na svou milovanou.
Byly to tři roky, co se jim narodilo dítě a ona ani to maličké nepřežili porod. Tehdy to pro něj byly těžké dny a chtěl si vzít život, ale potom si uvědomil, jak málo toho zažil a vydal se na cestu.
Byl v Riu na karnevalu, byl na festivalu v New Orleans, byl na oslavě nového roku v Číně a nakonec se dostal do Tibetu a tam se rozhodl na nějaký čas usadit.
I když to bylo těžké, pracoval tam, žil tam a skoro zapomněl.
Skoro.
Dostal se tehdy do kláštera a místní mnichové ho pozvali, aby s nimi strávil nějaký čas.
Neodmítl.
A oni ho učili.
Učili ho o kráse, učili ho o světě, učili ho o lásce a učili ho o důvodu.
Učili ho o důvodu, proč jsme tady, proč máme pracovat, proč se máme usmívat, proč máme žít a proč nesmíme zapomínat.
Stál na pokraji.
Stál na pokraji osvícení.
A teď nechal i ostatní své vzpomínky projít skrze sebe. Když ho třídní surovec bil, tak mu to vždy vrátil, vždy ho zesměšnil na hodině a přiměl celou třídu, aby se mu smála. Když maminka umírala držel ji za ruku a zpíval jí její ukolébavku, když umřeli jeho sourozenci muži od policie mu dali tu sestry sponku do vlasů. Vzpomněl, jak s otcem jako malý chlapec chodíval rybařit. Vzpomněl, jak ho teta utěšovala, když byla bouřka a on se v noci probudil vyděšený z noční můry.
Vzpomínal, jak hleděl své ženě do očí potom, co jí řekli, že jejich dítě nežije a ona se usmála, pohladila ho a řekla, že na něj bude čekat, ať skončí kdekoli, řekla, že na něj bude čekat, protože nebe už jí na zem donesl právě on a nic nebude špatné, když tam on bude s ní.
Po tváři mu tekla slza, ale usmíval se.
Zaslechl kroky a otočil se.
Oči se mu leskly slzami a velký papír s výrazným písmem, který držel v ruce se snažil vytrhnout mu v teplém západním větru.
Stál proti němu muž.
Byl zahalený v dlouhém plášti s kápí přes hlavu, jako by šel na maškarní. Teď si ji pomalu sundal a odhalil záplavu bílých vlasů a vousů a vrásčitou tvář.
Jeho vrásky se pomalu napnuly, jak se jeho tvář roztáhla do přátelského úsměvu.
"Život je krásný, ne?" zeptal se on starce.
"Ale jistě, pane. To je." odvětil stařec a stále se na něj mile usmíval.
Chvíli jen stáli a hleděli na sebe, až ten v plášti povytáhl obočí.
"Máte před sebou důležitou cestu a já bych vás nerad zdržoval." řekl stařec příjemným hlasem, ve kterém zaznívala obrovská vlna pochopení a soucitu.
"Vy jste takovou cestu už někdy vykonal?" zeptal se on se zájmem a pozoroval, jak se stařec usmívá.
"Nespočetněkrát a ještě mnohokrát ji vykonám."
Stařec zněl přesvědčivě a on mu hned uvěřil. Opět se usmál a otočil se zpět ke své cestě.
Stál na pokraji.
Stál na pokraji ... a vykročil.
Nejprve si myslel, že je něco špatně. Nic se nedělo, ale potom to ucítil. Jak okolo něj všechno letělo a všechno mizelo. Otevřel oči právě včas, aby viděl, jak se blíží jeho osud.

Tělo mladého muže bylo roztrháno na kusy tvrdým nárazem na asfalt dole na silnici, ale papír, který držel pevně v ruce, a který byl zabalený do igelitu, přežil a slova vyvedená velkým písmem byla jasně čitelná.

Promiňte, že jsem žil.
Je mi líto, že jste mi dali něco, co vy sami nemáte a asi ani mít nebudete. Moudrost, kterou jste mi dali nemám, jak splatit, ale za to jak jste mi ji dali ani nemám potřebu to zkoušet. Je mi však líto, že ji nikdy nepoznáte.
A tak mi prosím promiňte.
Promiňte, že jsem žil.

Stál na pokraji.
Stál na pokraji a pozoroval vlastní tělo dole pod mrakodrapem.
Vedle něj stál muž v plášti a se zaujetím hleděl dolu na ten výjev. Mnoho lidí se sbíhalo, aby se podívali na toho muže.
"Kéž bys mohl zažít to, co já." řekl on tomu starci a k jeho překvapení se na něj muž obrátil.
"Copak jsi mě neposlouchal, když jsem ti říkal, že jsem to dělal nespočetněkrát?" odvětil stařec a na tváři mu pohrával úsměv.
On se také usmál.
"Ach, mohlo mě to napadnout."
"Vidíš, ale nenapadlo." odvětil zas stařec.
Chvíli hleděli na to tělo hluboko pod nimi, ale nakonec se stařec narovnal a zahleděl se mu hluboko do očí.
"Chodíš pro každého?" zeptal se on starce a ten zavrtěl hlavou.
"Jen pro ty zajímavé," na moment se odmlčel, "Ale musíme jít, někdo už tě čeká."
Stařec se otočil a vydal se na druhou stranu přes střechu mrakodrapu.
"Občas je navštívím ... tvou rodinu."
Pronesl stařec jakoby nic.
"Vždycky, když jsem s nimi, tak bych si taky jednu přál." otočil se na něj a pokynul mu, ať se přidá.
"Myslím, že u nás budeš vždy vítán." odvětil on s úsměvem a připojil se ke starci na cestě přes střechu.
Stařec se zasmál.
"To říkala i tvá žena a tvoji sourozenci."
Bez jediného dalšího slova, jen s úsměvem na tváři šli dva muži, až ke kraji mrakodrapu.
Zastavili se na pokraji a hleděli vpřed.
Nakonec se stařec s otázkou v očích otočil na něj.
On se nadechl a najednou si uvědomil, že něco drží. Byla to sponka po babičce s překrásnou včeličkou. Úsměv se mu na tváři roztáhl, tak jak už dlouho ne.
Stáli na pokraji.
Stáli na pokraji a usmívali se.
Přikývl.
Ve chvíli, kdy ho Smrt vzala okolo ramen se oba ztratili.