Kometa

Byla jako kometa. Rychlá, letící, na povrchu žhavá. Podívala jsem se jí do očí a viděla to ledové křehké nitro.

Seznámili jsme se náhodou. Už při prvním pozdravu jsem cítila jak padáme neznámo kam. Mohli jsme na sobě oči nechat přitom můj vnitřní hlas marně probouzel pud sebezáchovy. Uplynulo pár dní a já zavítala do ulic. Konkrétně na oslavu narozenin do jedné hospůdky. Popravdě se mi tam ani nechtělo, ale jakmile jsem překročila práh, uviděla ji, znovu jsem cítila to horké opojení ledu. Snažila jsem se tomu nevěnovat pozornost, ale ta síla byla čím dál intenzivnější.
Večer plynul v příjemném tempu. Občas byla potřeba nadýchat se čerstvého vzduchu,odskočit si či doprovodit kamarádku na záchod. Během doprovodných chvilek jsem se většinou opírala o zeď, koukala z okna. Venku poletovaly vločky. Najednou jsem ucítila průvan, pohled mrazivých očí, v tom samém momentu její rty a krásnou vůni oponující křehkému nitru, které nezná ani ona sama. Vnitřní hlas mi citoval Shakespeara ,,Takové smršti hrozí ztroskotání, v největším vzletu zprudka končívají. jako když střelný prach a oheň. vzplanou v polibku tak ničivém.,,. Tehdy jsem ani netušila, že je to vzkaz z budoucna.
Večer pokračoval dál, její teplo se rozlévalo po místnosti a ledové oči chladily kůži. Po půlnoci jsme zavítali do klubu. Snažila jsem se bavit po svém, ale její lačnost a bezohlednost lákala mou pozornost. Neubránila jsem se. Popravdě měla jsem chuť jí vzít pod krkem přimáčknout ke zdi, políbit ji. Přitom balancovat na sladké hranici mezi nebem a peklem. Místo toho dostala jen pár polibků a nevinný nocleh u mě doma.

Přicházely další dny, stejně jako zprávy plné krásných slov a vyznání, kterými se příliš plýtvalo. Tomu, co se říká často ,nelze věřit, ale některé věci nechcete vidět. Příjemnější je v tu chvíli tma, než bolestivé světlo pravdy. Já si tmu užívala, pořádala jsem u mě doma večírky a skvěle jsem se všichni bavili. Bylo všeho dostatek i pálivého napětí, které mě nutilo ji svázat a dát pořádně na zadek. Věděla jsem, že si to zaslouží, že v tom malém vypracovaném tělíčku je sedmnáctiletý kluk, který sbírá dívky jako motýly. Jakmile získá důvěru a absolutní pozornost, přišpendlí si tě pěkně do řady vedle ostatních. Pod tělem kluka, leží jadérko silné inteligentní osobnosti, která je zranitelná a utváří si ostatní těla aby mu nikdo neublížil. Bojí se usednout a klidně vzklíčit. Je zvláštní, že to jadérko ve mně vzbuzovalo největší pozornost, přitahovalo mě a zajímalo to co ona sama nevidí.

Usnuli jsme. Ráno jí budily palačinky a víno. Měla jsem nutkání pečovat o to křehké vystrašené semínko tam někde v jejím nitru. Právě v těchto chvílích se se mnou loučila moje Sebeúcta a Hrdost. Volání pudu sebezáchovy bylo skoro nesnesitelné, ale já to chtěla ignorovat. Den byl strávený v posteli, posloucháním hudby a užíváním dostatku. K večeru odjela domů aby mohla obnovit klučičí stránku a připravit ji na nový lov ve městě omámeném pátkem. Jelo se pít. Čekala mě na zastávce. Přivítala polibkem. Večer měl klidnou melodii. Doteky byly častější a intenzivnější stejně jako sálající teplo z mé komety. Hlava mi ale praskala. Sebezáchova to už nezvládala, tělo přestalo z horka dýchat. V dáli jsem viděla Hrdost a Sebeúctu jak mi smutně mávají. Ten tlak byl nesnesitelný. ,,Musím Ti něco říct.“ Říkám těm studeným očkám vedle mě. ,,Zamilovala jsem se do tebe“. Jakmile jsem to dořekla, hlas v nitru ustal, mohla jsem dýchat, ale má kometa vybuchla. A to byl naštěstí její


KONEC