The Ultimate game

„Nejsem blázen!“ Toto prohlášení zopakoval Jakub už tolikrát, že by o tom nejspíš přesvědčil i mrtvolu, kterou by tím donutil vstát z hrobu, jen aby mu sdělila, že určitě není blázen a ať už jí nechá konečně na pokoji. Ne však jeho matku.

 

„Je to pro tvoje dobro,“ odvětila mu.

„To těžko. Jak to může bejt pro moje dobro, když se mi to evidentně nelíbí?“ Jakub věděl, že je to otázka ryze řečnická, jenže mu jaksi došly argumenty a kdesi uvnitř dobře chápal, že svádí marný boj.

„Ty víš, že to nedělám, abych tě nějak trápila. Myslím to dobře a uznej, že poslední dobou neznáš míru,“ pokračovala Jakubova máma s onou smrtící kombinací laskavosti a nátlaku, jak to uměla snad jen ona. „O nic nejde, je to jen pár sezení, ať víme, jak to řešit.“

Jakub neměl co říct. Věděl, že je v koutě.

„Jiná varianta už je pak jedině zakázat ti počítač...“

Moc pěkně. Proti této taktice, jež si nezadala s Machiavellim, bylo marné vzdorovat. Celou diskuzi tím definitivně rozsekla, zazdila a zatloukla posledním hřebíkem do Jakubovy snahy se tomu vyhnout. Nedalo se nic dělat - čekalo ho několik k smrti nudných sezení s psycholožkou.

 

Už první oťukávací setkání, jež předcházelo téhle „diskuzi“, jasně nastínilo směr, jakým se celé to martýrium bude ubírat: klasické rozpoznávání obrazců v podivně tvarovaných skvrnách; debata o vztahu k rodičům, kamarádům a samozřejmě počítačům, řešení otázky případné šikany atd. Připadal si jak u výslechu, pod drobnohledem. Cítil, jak je každé jeho slovo předmětem pečlivé analýzy a snahy najít v něm něco, co by jej pomohlo hodit do jedné z mnoha škatulek duševních chorob. Dopředu si myslel, že půjde o skrz na skrz úděsný zážitek, a jeho předtuchy byly beze zbytku naplněny. Ještě, že jsou to jen dvě hodiny týdně...

 

*       *       *

 

Musel na chvíli přestat hrát a jen se zadíval na tu dechberoucí scenérii. Jeho hrdina tam stál s mečem opřeným o zem a hleděl na věčně zelené pláně virtuálního království (čistě pro zajímavost – jmenovalo se Girrenth). S jeho havraními vlasy si pohrával vítr jako kočka s visícím provázkem a házel je ze strany na stranu. V dálce se proti zapadajícímu slunci rýsovala kostrbatá silueta hradu, za nímž jemně zvlněná krajina začínala stoupat a vytvářet pohoří oddělující dvě znesvářená království.

 

Byl to vlastně hrozný kýč a jako obraz by tento pohled uspěl leda na stěně čínské restaurace. Jenže celá ta atmosféra dýchala tak silným realismem, že se člověk mohl nechat snadno unést a získat pocit, že tam opravdu je. Mnoho jiných her již něco podobného umělo dříve – střídání dne a noci, kdy se lidé, zvěř i všelijaké nestvůry chovaly různě dle denní doby; dokonalá hra světla a stínu vtáhla oko hráče a promyšlená herní fyzika mu dala uvěřit, že se pohybuje ve skutečném, jen trochu jiném světě.

 

Tady se podařilo tvůrcům udělat zase další krok kupředu. Každý předmět reagoval na různé hráčovo zacházení s ním a možnosti interakce se jevily téměř neomezené. Zároveň perfektně fungoval model váha vs. síla, kdy jste si zkrátka pro nedostatek fyzických dispozic s některými objekty a mechanismy neměli šanci poradit sami, a musel vám tedy někdo pomoct. Klidně jste také mohli ulomit větev o velikosti dle úrovně vaší síly, a následně ji použít jako primitivní kyj či při dostatku bodů u schopnosti výroby zbraní, z ní vytesat třeba luk. Vývojáři snad mysleli na všechno a testeři museli být neuvěřitelně pečliví. Zaslouženě se z této hry rychle stal nejprodávanější titul.

 

*       *       *

 

V té době se zas a znovu emotivně řešilo téma dětí a dospívajících trávících spoustu času u počítačů a konzolí hraním násilných a stupidních her. Ani Jakub vůbec nepochyboval, že existují případy, kdy svou hráčskou vášeň někteří nedokázali kontrolovat a udržet v rozumných mezích. Někdo možná kromě školy přestal vycházet ven, jiný se zbláznil úplně a v amoku třeba i někoho zabil. To byl ten nejhorší případ, protože vždycky vyvolal vlnu vzrušených debat a rodiče se pak stávali opravdu nesnesitelnými.

 

Marně se to vždy snažil vysvětlovat. Že se nějaký magor odkázal na počítačovou hru poté, co někoho násilně sprovodil ze světa, přece neznamená, že za to může ta hra, když ji hrají další deseti- či statisíce dalších lidí, které by něco takového nikdy nenapadlo. U takových bláznů by mohly jako impuls k násilí fungovat televize, rádio, obraz či jen pro ně nevhodný pohled jiného člověka. Zakážeme tedy veškerá média nebo pro jistotu vůbec lidi? Jakub se v duchu zasmál. Je to celé směšné. V poslední době se navíc objevila spousta názorů a teorií, které už přesahovaly rámec reality a pohybovaly se spíše až v duchovních oblastech. Připomínalo to prehistorické teorie, že vám foťák zaznamenáním vašeho portrétu vezme duši. 21. století, a kam jsme se to dostali.

 

*       *       *

 

Po chvíli hraní narazil na tři bandity operující ve smíšených lesích tamější vrchoviny. Představovali jen letmé zpestření cesty, nicméně jeden se nakonec ukázal být vcelku schopný a sváděli spolu intenzívní souboj meč proti meči. V tu chvíli se Jakub plně soustředil na dění na monitoru. Periferní vidění se mu zúžilo, panenky rozšířily a tep vyskočil, jako běžícímu maratonci. Jednu věc si však uvědomil až po pár úderech – začala ho brnět pravá ruka. Pomyslel na nechvalně proslulý syndrom karpálního tunelu a na podivný pocit v zápěstí se soustředil čím dál více. Přišlo mu zajímavé, že jej ruka nebrní neustále, nýbrž pouze při vykrytí úderu protivníka či naopak. Jako kdyby měl joystick s vibracemi; přitom hrál na klasickém PC s klávesnicí a myší. Že by za to mohla spíš jeho hlava a domnělé pomatení smyslů, které se mu snaží rodiče ve spolupráci s psycholožkou předhazovat?

 

Konečně soupeře udolal. Následně chvíli čekal a sledoval, jak se bude jeho pravačka chovat, nicméně během pár vteřin brnění odeznělo. Chtěl pokračovat, ale zarazil se. Možná už má vážně dost a pro dnešek to stačilo. Vstal, podíval se z okna a po chvilkovém zadumání se mu na tváři objevil šibalský úsměv. Vrátil se k počítači a hru ukončil.

 

Nakonec se rozhodl vypnout celý počítač. Obrazovka před ním zhasla. Cítil se pyšně, svěže a nadmíru zdravě. Prej závislost; problém s rozeznáním virtuálního světa a reality... Jsem úplně v pohodě, řekl si. Vypnutí počítače mu vůbec nedělalo problém; žádná neuróza, žádný absťák. Prostě si usmyslel, že už to stačilo a nic víc k tomu nepotřeboval. Rodiče a jejich ustaranost, psychologové a jejich touha po odhalování skrytých stránek duše (třebaže neexistují). Vidíte? Zvládnu si sám hlídat, kdy mám dost, děkuju. Dokončil myšlenku, vstal a šel si udělat čaj.

 

*       *       *

 

Jestli by si dovedl představit, že se jednou z něčeho zblázní, byli to psychologové. Vždycky, když s onou jednou z nich má mít sezení, přepadne ho myšlenka předstírat třeba epileptický záchvat, mozkovou příhodu nebo srdeční arytmii, ale už na začátku usoudil, že by si tím asi situaci příliš nevylepšil. Jednou to zkoušel s obyčejnou a snadno předstíratelnou chřipkou, ale máma zůstávala naprosto neoblomná a striktní. Asi by jí bylo milejší, kdyby umřel s papírem, že není duševně chorý, než žil s cejchem blázna. Tak jako tak, další sezení měl zrovna za sebou a vůbec si nevyčítal, že se těší, až si odfrkne u compu.

 

Pravda, poslední dobou se mu zdálo hned několikrát o tom, jak hraje, respektive že je přímo ve hře a prožívá vše znovu. Občas má také po několikahodinovém hraní pocit, že zahlédl v kolemjdoucí NPC reálnou tvář svého spolužáka. Co je ještě vtipnější, párkrát naopak v davu lidí před školou periferním viděním zaznamenal obličej jedné z hlavních postav ze hry. Rodičům ani psycholožce by to asi moc vtipné nepřišlo, takže si to nechává pro sebe.

 

Když ale strávíte nesčetně hodin u jedné hry, je to celkem přirozené. Ve snech (a při intenzívním hraní zjevně i v bdění) vaše podvědomí přece zpracovává zážitky z předchozích dnů a nutno upřímně uznat, že příliš jiných zážitků poslední dobou vlastně nemá.

 

*       *       *

 

Uprostřed týdne se Jakub připletl před školou do nefalšované masové koulovačky. Vedl si vcelku dobře, ovšem v jednu chvíli se ocitl sám proti hned pěti dalším klukům. Lačně si jej měřili jako snadný terč, svírajíce v rukách své pečlivě uplácané ledovky. Natočil se k nim levým bokem a snažil se chránit si hlavu a větší část těla svým štítem. Skvělá taktika, jak ze středověké bojové příručky; měla však jednu vadu na kráse - Jakub samozřejmě žádný štít neměl. Nikdy ani žádný nevlastnil, tedy alespoň ne v reálném světě.

 

První koule ho trefila do krku a její zbytky sklouzly až tam, kam to bylo pod jeho trikem možné; další mu shodila čepici a zbylé zanechaly svůj obtisk na jeho levém boku. Nakonec jich přilétlo ještě pár dalších, když ostatní viděli, jak směšnou pózu Jakub zaujal.

 

Já už snad vážně cvokatim, přemítal. Co to mělo bejt, chtěl jsem se krejt štítem? Jako fakt? Cestu ze školy věnoval dumání nad celou tou situací. Tohle už bylo hodně na pováženou, má snad opravdu problém s rozpoznáním reality?

 

Na druhou stranu, jednal zkrátka instinktivně, a na jeho instinktech se hraní samozřejmě podepisuje. Díky tomu se mu ale také zcela nepochybně zlepšily reflexy a před oním koulovacím faux pas dokázal velmi mrštně několika koulím uskočit. Asi by si ale dnes přece jen měl dát pauzu, nebo alespoň nehrát tak dlouho.

 

Jo a určitě nešlo o žádnou šikanu - byla to normální hromadná koulovačka „všichni proti všem“, jen občas se vytvořily spontánní týmy, ale rozhodně nešlo o to, že by šli všichni po něm. Prostě obyčejná sranda, nic zákeřného, jen stál ve špatnou chvíli na špatném místě. To je celý.

 

*       *       *

 

Měl toho už plné zuby. Kvůli té stupidní psycholožce se teď neustále sebe-analyzuje a zkoumá kdejaké blbosti, které dělá, na něž myslí nebo se mu jen zdají ve snu. Cítil stále silněji, že ztrácí pevnou půdu pod nohama, tedy pod svou příčetností.

 

Během pár dnů se mu opravdu začaly plést a splývat virtuální i „opravdová“ realita. Místo cesty do školy chtěl hned ze dveří domu naskočit na svého koně a cválat k nejbližší pevnosti; venku málem utrhl větev holé břízy, když měl pocit, že jej pronásleduje smečka vlků (ve skutečnosti pouze soused venčil své neškodné psy) a v třídním učiteli si čím dál více uvědomoval temného čaroděje, jehož by měl co nejdříve zlikvidovat. Ve hře se již několikrát obsáhle vybavoval s kamarády (přestože byla pouze single player!) o všemožných nesmyslech, jak to měli ve zvyku. Nebo se mu to alespoň zdálo. Nedokázal to určit.

 

Vinil z toho jednoznačně psycholožku, tou to všechno začalo. Donutila ho vsugerovat si, že je magor. Jeho kamarádi hrají také a neslyšel o tom, že by měli nějaké problémy. Sice zhruba ve stejné době začal hrát i onu hru, ale tam těžko může být souvislost, bez ohledu na to, co se o ní vypráví. Prý „pohlcuje duši“, heh. A jemu říkají, že je mimo.

 

Když se tedy chvíli zamyslel, uvědomil si, že své tři spolužáky již pár dní neviděl ve škole. Nejspíš to zatáhli, simulanti. Začali hrát ještě o něco dříve než on a rádi se mu vysmívali, jak je pozadu a jak mají už vyskillované své postavy. Ale nebyla to žádná šikana, prostě si ho dobírali, stejně jako si kolikrát on dobíral někoho z nich. Šlo jen o srandu a tímhle ono téma šikany v souvislosti s jeho psychikou snad můžeme konečně opustit.

 

*       *       *

 

Z neustávajícího toku myšlenek ho bolela hlava už dostatečně. Sedl ke spuštěné hře, aby zas na chvíli vypnul. Zrovna se nacházel v rozlehlém hvozdu, kterým si probil cestu přes vlčí smečky, dravé hmyzoidní bestie a hordy banditů. Co dělalo tuto hru rovněž tak přitažlivou a chytlavou, byla skutečnost, že i po několika dnech hraní vás stále dokázala překvapit svojí propracovaností. Po přebrodění potoka cítil vlhko v ponožkách a pohled na slunce, prosvítající korunami kouzelně rozvětvených stromů, jej vskutku nutil mžourat. Nacházel se již na konci hvozdu a světla přibývalo. Proklestil si cestu křovinami a ocitl se na rozkvetlé louce svažující se z blízkého holého kopce. Tady už jednou byl.

 

Zarazil ho svědivě – pálivý pocit na pravém předloktí. Podíval se dolů a uviděl tenkou krvavou linku táhnoucí se od zápěstí téměř až k lokti. On se škrábnul o křoví! To je až k nevíře. Úplně normálně má na ruce krvavý šrám z toho, jak se protahoval nějakými šípky, či co to bylo. Bodejť by mu pak reality nesplývaly, když tahle hra si se skutečností vůbec nezadá! Usmál se a obdivně kroutil hlavou. Napadlo ho zavolat jednomu ze simulujících kamarádů, jestli si toho také všiml. Alespoň zjistí, jak se mu podařilo takhle dlouho flákat doma.

 

Zmáčknul klávesu ESC, ale nic se nestalo. Zkusil to podruhé, potřetí... Ale místo menu viděl pouze svou levou ruku, jak před ním marně pohybuje nahoru a dolů s nataženým ukazovákem. Z hvozdu vyletělo hejno vran. Jakubovi se zastavil dech a zůstal nehybně zírat. Šáhl na svou poraněnou ruku, jež svírala jednoruční meč, a na prstech si rozetřel kapky krve. Pocítil pálení v ráně. Zalapal po dechu a spadl na zem, jak se mu v hrůze podlomily kolena. Všechno cítil - bolest, žár slunečních paprsků i vůni roztodivných květin, jež ho obklopovaly. Po chvíli se přinutil vstát a rozeběhl se klopýtavě k vrcholku kopce. Zachvátila ho panika. Štípal se, tloukl a ohmatával. Tohle se mu nemohlo zdát. Doběhl na vrchol a naskytla se mu dechberoucí scenérie.

 

Stál tam s mečem opřeným o zem a hleděl na věčně zelené pláně království Girrenthu. S jeho havraními vlasy si pohrával vítr jako kočka s visícím provázkem a házel je ze strany na stranu...