O kočkách a lvech

Utíkal.
Ne že by mu to moc šlo. Rána na stehně, kterou si způsobil minulý týden ho bolela. Tepala mu tam tupá bolest. Bál se, že kdyby zkoušel utíkat rychleji mohlo by se stát něco špatného.
Zahnul za roh a hned uviděl, jak mu naproti běží dva další. Neváhal a rozeběhl se znova svým původním směrem.
Ruku teď svíral tak pevně, že se mu nehty zarývaly do kůže, ale to mu alespoň pomáhalo trochu eliminovat tu neustávající bolest ve stehně.
Jenom na chvilku se ohlédl, aby zjistil jak jsou na tom jeho pronásledovatelé. Teď už jich bylo jedenáct. Nějaká parta kluků, kteří se očividně tímhle bavili.
Otočil se zpátky, aby viděl kam to běží, ale to byla chyba.
O vteřinu později přiletěla železná tyč. Jeho naštěstí minula, ale trefila několik popelnic u kraje silnice a ty se s rachotem sesypaly. On už nestačil uhnout, o jednu zakopl a spadl.
Cítil ostrou bolest na stehně a bylo mu jasné, že mu muselo popraskat několik stehů. Rychle vstal a rozhlédl se po nějaké záchraně.
Jeho pronásledovatelé se naštěstí zastavili, aby si poblahopřáli, jak se jim to povedlo.
Ohlédl se a viděl, jak se jeho pronásledovatelé zastavili a smějí se. Otočil se zpátky dopředu a málem to vzdal, když si všiml malé šedé bedýnky připevněné ke straně jednoho domu.
Vstal tak rychle, jak to jen šlo a vyrazil tím směrem.
Na pravou nohu se už pomalu ani nesnažil došlápnout a poskakoval směrem k té bedýnce.
Když si jeho pronásledovatelé všimli, že je zase v pohybu, bylo už pozdě. Trhnutím otevřel malá dvířka a naráz posunul všechny páčky do polohy -vypnuto-.
Celá ulice zhasla a z řad jeho pronásledovatelů se ozvaly překvapené výkřiky. Na několik vteřin byli všichni naprosto zmatení a slepí, ale po chvíli se zorientovali a jeden z nich světla zase zapnul.
Po jejich kořisti však ani vidu, ani slechu.
Jeden z nich začal ukazovat různými směry, kde viděl postraní uličky, kam mohl zaběhnout nebo nějaký kout, kam se mohl shovat.
Všichni vyrazili určenými směry.
Dva z nich si to namířili do malé postraní uličky. Vedla mezi bloky domů až na další větší ulici, ale uprostřed byl vysoký drátěný plot.
Prošli uličku a když nic nenašli, tak zase vyběhli ven pomoct ostatním.
Trvalo asi minutu, než se on odvážil pohnout pod hromadou pytlů plných špinavého ložního prádla z hotelu, který tvořil jednu stěnu uličky.
Párkrát se zhluboka nadechl a potom vytáhl z kapsy mobil a zaklel.
Přesně kvůli tomu se dotykovému mobilu bránil.
I kdyby náhodou fungoval tak, jak měl, na displeji by stejně nebylo nic vidět. Pavučina prasklin nedovolovala uživateli ani odhad toho, co na mobilu zrovna dělá.
Vzteky mrštil mobilem o zem, ale ihned toho zalitoval. Rána byla až příliš hlasitá na tuhle uličku a výkřiky z hlavní ulice dávali jasně najevo, že jeho pronásledovatelé to zaslechli.
Rozhlédl se.
Jediná cesta, která se mu nabízela byla přes plot. Ještě než vstal, mu však bylo jasné, že překonat plot se mu nepovede. Stejně ale vyrazil odhodlaně tím směrem.
Zastavil u plotu a podíval se skrz.
Dopadne to špatně. Pomyslel si.
"Tady máme našeho gentlemana, našeho senátůrka." ozval se pobavený hlas nějakého mladíka za jeho zády.
Sklonil hlavu a odevzdaně se obrátil.
Pravá ruka teď byla uvolněná, ale z větší části shovaná v rukávu saka.
Mladíci ho zastihli cestou z divadla. Byl na komedii, kde hrálo několik jeho kamarádů a skvěle se tam pobavil. Teď mu však moc do smíchu nebylo.
"Senátor vycházel z divadla hned přede mnou ... to jste si nás spletli, ale když si pospíšíte, třeba ho ještě stihnete." promluvil mile a po bolesti nebylo v jeho hlase ani známky.
Ten mladík, co mluvil prve, se na něj zazubil.
Mohlo mu být tak pětadvacet. V ruce držel křečovitě baseballovou pálku a stál pevně na zemi.
On takové typy znal. Byli to surovci, kteří se ubližováním ostatním bavili už na středních školách a to že střední skončila jim vůbec nevadilo.
Mladík stál teď před ním a usmíval se tím Holywoodským úsměvem, jako by byl na autogramiádě svého nového bestsellleru.
"Ach! Tak to se omlouváme ... nechtěli jsme obtěžovat." řekl mladík zvesela a otočil se na odchod.
Jen o desetinu vteřiny později se prudce otočil zpět a baseballová pálka v jeho rukou měla namířeno na jeho hlavu.
Pálku však zarazil nečekaný tlak tak silný, že mu ji to málem vytrhl z ruky.
Mladík si stačil všimnout nemilosrdného úsměvu na jeho tváři a pak matného záblesku a potom ...
 
Mladíkovi kumpáni v hrůze hleděli, jak jejich vůdce padá na zem a z krku mu prudce stříká krev.
Muž, který byl ještě před chvílí bezbranou kořistí jejich zábavy tam stál s dlouhým nožem v pravé ruce a s podivným a děsivým úsměvem na tváři.
"Měli jste jít za senátorem." jeho tichý hlas zněl sladce, jako by mluvil na svoji milou.
Všem zbylým deseti chuligánům přeběhl po zádech mráz.
 
Těla jedenácti mladých mužů našla ráno v 5:37 uklízečka z hotelu Mile. V naprostém šoku zavolala policii. Na pachatele se nikdy nepřišlo, ale obrázky jedenácti těl rozporcovaných na kusy ještě dlouho strašily všechny obyvatele města.
Daleko děsivější, ale byl vzkaz, který je provázel. Na zemi bylo krví do kruhu napsáno:
 
Když honíš kočku, dej pozor, abys nenarazil na lva!
 
Záznamy z bezpečnostích kamer nikdy nedokázali zachytit pachatelovu tvář, jako by věděl, jak je obejít, ale policie měla díky nim dobrý obrázek, co se té noci stalo.
Nikdo si ani nechtěl domyslet, kdo byl ten muž, který se snažil mladíky chránit sám před sebou, až dokud ho nezahnali do kouta.