Ve skříni šustí myši.

Podávám krabičku cigaret pře ten stůl, na
kterým stojí láhev vína a balík novin. Pečlivě
zabalených a po měsíci seřazených. Takových
balíů je plná půda.
,,A můj otec! Ten by komunistu hnal!" zachytávám
větu přes cigaretový opar nad stolem. ,,Tvůj
praděda - jako myslím. Když tu komouš v roce
..." děda, skoro osumdesátník - ale bez hole,
hloubá v paměti ,,v 53.roce.. . bylo nějaký
vojenský cvičení. A přes Olešnici přejížděly
náklaďáky s Rusákama, vojákama .. i Češi,
Poláci.. a já šel s otcem po náměstí. No a na
druhé straně náměstí, proti nám šel Hnilička -
stranìk jak poleno. A otec na něj přes ty auta a
vojáky volal.
'Pane Hnilička, jste komunista?' a ten se zastavil,
přemýšlel a hrdě zakřičel 'Ano jsem! Pane Polách,
jsem!' a můj otec na to 'Hovno jste! Tohle jsou
komunisti!' a ukázal na ty náklaďáky s
vojákama." děda šermujíc rukama ukazuje mého
pradědu. Cítím z něj jeho hrdost ve slovech a
gestech.
,,Taky jsem i já za tu výchovu platil. Fáral jsem
pro uran v Dolní Rožince." povídá děda.
Sleduji jak ze cigarety, visí popel a při dalším
pohybu musí spadnout.
,,A co válka? Pamatuješ si ju?" ptám se, vím že
praděda pomáhal odboji, víc nevím.
Děda se směje. Popel padá dolů.
,,Jo pamatuju, tady jsem seděl a tady byli větši
kamna než sou teď tady ty. A otec s maminkou
strkali do kamen takovou bílou látku. A já se ptal.
'Co je to?' Protože nic takovýho jsem nikdy
neviděl. A maminka, že to sou záclony. Ale
průhledný záclony?"
,,Byy to padáky?" ptám se.
,,Jo byly." říká děda a ani netípá hořící vajgl a
hází ho s hrstí dopisů do kamen. ,,A támhle u
okna maminka zavazovala jednoho partyzána. A
tady po ulici chodily hlidky vojáků. Rakušáci to
byli. A hledali ho. A já ho po letech potkal. Na
uranu. Nevěděl jsem, že to byl on. Ale nějak jsme
se dali do řeči a on říká 'Vždyť to jsem byl já'. Na
jméno si nevzpomenu. Ale byl z toho ..."
,,Jermaku?" ptám se, Jermark byla největší
partyzánská skupina tady u nás na vysočině.
,,Jojo!" děda oživá ,,A mluvil o tý radistce! To
byla.."
,,Nataša" doplňuju jeho větu, slyšel jsem o ní už
od pamětníků, kde jsem jako 15 letý seděl se
sešitem a zapisoval jejich vyprávéní. O Nataši z
Jermaku jsem slyśel skoro od všech. Protože
každý s ní za války něco měl. A každý vzpomínal
a vzpomínky se zaseklydo příběhů.
,,Já ju viděl jednou" vzpomíná děda, a dál mlčì.
,,A co bombardování Olešnice, to jsi zažil ne?"
ptám se do ticha. Vidím, jak ručičky dědových
hodinek stojí. Dívám se na čas na mobilu. Nejdou
mu minimalně dvě hodiny. Ta ruka s hodinkami,
které nejdou, náhle startuje do vzduchu a
ukazuje z okna.
,,Tuhle školu chtěli bombardovat! My jsme slyšeli
takový dunění a najednou ránu." děda bledne a
ztišuje hlas a ukazuje na podlahu ,,Otec nás
všechny nabral a odvedl dolů, do sklepa. Naštěsti
ale bombardovali druhou půlku Olešnice. Ale.
Nechcu o tom mluvit." děda zvážní a klopí hlavu
,,Strašně moc jsem se bál. Bylo mi ... deset,
devět... a nepřeju ti nic takovýho. Drž se od války
dál. A od zbraní." děda klepe na stehno, kam
dostal střepinu z granátu, když si s kamarády
hráli po válce. Každej kluk měl 'flintu'. ,,Najdi si
milou holku, měj zdravý děti a hleď toho, aby
se TVOJE rodina měla dobře!" děda zdůrazní
'tvoje' a opakuje větu. Citím chvění v žal(u)dku.
,,Já se snažil" říká děda a odchází do druhé
mistnosti.
Slyším šustění myší. A dědovy kroky hned za
dveřmi ..