Jarní rozjímání

    Ne že bych měl nějaké roční období více či méně rád, ale jaro je prostě jiné.  Tak jako se probouzí příroda, začíná se probouzet i člověk. Každý to probouzení vnímá ale jinak. Já se například těším na první kávu na zahrádce a Jana přemýšlí o tom, že je čas umýt okna. Já přemýšlím o prvním grilování a moje drahá polovička o praní záclon. Nechtěl jsem tím ale říci, že se ženě jaro nelíbí. Tak to opravdu není. Moje žena je totiž velmi vzácná bytost s tak trochu pečovatelským syndromem, což mne někdy popuzuje, ale jsem rád, že ji mám. A každé jaro tak nějak znovu rozkvete. Začne si prozpěvovat, usmívá se a já vnímám jak je jiná a krásná i po tolika letech.

    Když bylo vše hotovo, přinesla Jana na terasu kávu a bábovku, pohodlně se uvelebila, zavřela oči a její myšlenky na chvilku opustily tento svět. Je to chvíle, o které vím, že na ní nesmím mluvit. Zavřel jsem také oči a cítil, jak mi sluníčko prohřívalo ztuhlé tělo. S každým slunečním paprskem, jakoby se mi do žil vracela energie, jako bych byl o něco mladší. Po krátké chvilce jsem otevřel oči, abych zjistil, zda žena ještě sní. Zjistil, že si rozepnula několik knoflíčků na své halence.  Cítil jsem, jak se mi energie rozlévá nejen do žil. Opatrně jsem se přiblížil a políbil ji na rameno. Lehce se usmála, ale oči neotevřela. Vzal jsem ji za ruce, pomohl jí vstát a pomalu ji směřoval do dveří.

„Teď ne, Pepo, vždyť je ještě světlo,“ snažila se Jana oponovat, ale zas tak velký odpor nekladla.

Políbil jsem ji a rozepnul zbývající knoflíčky. Teď už se nebránila a nohou zabouchla otevřené dveře.

     Jo jaro, to prostě dokáže s lidmi divy, to by jeden nevěřil.