Jabloň

Pod jabloní sedí asi osmnáctiletá dívka. Do jejího klína padají květy ze stromu. Pomalu se blíží léto a je krásný prosluněný den. Sedí samotná a dívá se na zem. Z jejího obličeje stékají slzy. Vzpomíná na vše,co se jí v nedávné době přihodilo.
Jemu jedinému věřila. Svěřila by mu vlastní život, ale zradil ji stejně jako všichni lidé, kterým kdy důvěřovala, a proto důvěru ztratila ve všech lidech.
Lásku prožila s jedním chlapcem. Neuměla se s nikým seznámit a vyčkávala na svého prince, se kterým by mohla zůstat do konce života. Jak to všecko bylo krásné a ona byla přešťastná. Jednoho dne se vše změnilo. Spatřila ho s jinou. Emoce byly v tu chvíli silnější než ona a začala na něj křičet. Neovládala se. Ten kluk se jí jen vysmál do obličeje. S brekem běžela domů, zavřela se do svého pokoje a trápila se. Neměla se komu svěřit, přátelé ji využívali pro její dobrotu. Neuměla být zlá.
"Proč jsem byla tak naivní? Proč zrovna já mám v životě takovou smůlu?" ptá se nahlas. Tyto otázky a spoustu dalších si pokládá denně více než měsíc. Sama si odpovědět nedokáže. Teď chodí každý den k této jabloni. Má pro ni zvláštní význam. Je tu klid. Strom zde vyrostl planě, kolem je příroda a moc lidí sem nechodí. Dívčina své myšlenky a trápení řekla stromu.
Uteklo pár měsíců. Nyní převzal vládu podzim. Dívka denně chodí ke své důvěrnici jabloni, jež ji nikdy nezradí.
Celý ten čas žila ve stresu a samotě. Matka jí zemřela před třemi lety. Otec je podnikatel a doma se ukáže jen zřídka. On si našel novou přítelkyni, se kterou nyní žije. Děvče si je jisto, že je s tatínkem jenom kvůli penězům. Je mladá a atraktivní a jejímu otci doslova učarovala. V domácnosti však pracovat nechce, a proto vše obstarává naše děvče, aby se vyhnulo nadávkám. Dívka si s ní užila dost. Nevlastní matka dávala okatě najevo, že ji nemá ráda. Doma zázemí ani pochopení nemohla hledat, a proto se "maceše" vyhýbala, aby se vyvarovala ponižování.
Dívka se teď opírá o kmen stromu, objeme ho a přemýšlí. Zajímalo by mě, proč se na mě ta dívka ze školy pořád usmívá, zdraví mě a snaží se se mnou dát do řeči. Co když mě chce opět někdo využít? Nepoznala jsem dosud nikoho kromě mé maminky, kdo mě nezradil. Ostatní to udělali. Když měli moji "přátelé" těžké chvíle, radila jsem jim. Jakmile jsem měla problém já, odvrátili se ode mě a nechtěli s tím mít nic společného nebo vyzradili má tajemství, se kterými jsem se jim svěřila. Už nedokáži nikomu věřit! Ta holka je mi sympatická, ale nedokáži se důvěrně spřátelit...
Přišla zima, holé větve jabloně pokrývá čerstvý sníh. Pod ní je černý pomníček s křížkem a pár svíček. Ve sněhu na zemi jsou stopy od člověka.
Dívka se zde oběsila. Našla ji zde druhá dívčina, se kterou se za tu dobu skamarádila, i když jí neříkala důvěrnosti. Kamarádka věděla o tom, že sem pravidelně chodila. Zdálo se jí divné, když nenavštěvuje školu a šla sem najisto. Už bylo pozdě, jen na kmeni našla přípíchlou obálku s dopisem na rozloučenou.

...Už nemohu dál. Můj život je jen snůška trápení. Nenalézám žádný smysl žít. Bude pro mě těžké to udělat, ale vím, že to pro mě bude vysvobození. Lidem jsem přestala věřit za to, co mi udělali. Nepoznala jsem moc dobrých lidí. Jen své rodiče a Martinu, i když ani té jsem nedokázala říct o svých problémech. Ostatní si o mě špitali, že jsem divná.
Chodila jsem s jedním klukem, který mě zradil na citech tak silně, že jsem od této doby ztratila důvěru ke všem lidem.
K jabloni jsem chodila denně, abych se měla komu vypovídat. Zůstavala jsem tu hodiny a člověka jsem za tu dobu nespatřila. Cítila jsem se bezpečně a věděla, že se o mém trápení nikdo nedozví.
Prosím pohřběte mě tu...

Když Martina později dočetla onen dopis, dala se do pláče. Konečně pochopila, proč se s ní nebavila o sobě, i když si rozuměly. Ve sněhu jsou to právě její stopy. Pravidelně sem chodí zapalovat svíčky, dávat sem květiny a povídat si s ní. Ona jediná věděla přesně, proč to udělala.