Do příběhů Malých princů..

Snad mžilo, nebo poprchávalo. Oddělené kapky vody dopadaly na asfaltové cesty vedoucí až někam za obzor. Někam tam, kam slunce chodí večer spát.. Nebo snad chodilo, když jsi byl ještě malej, hloupej kluk a věřil v peřiny, polštáře a roucha z oblaků, do kterých Slunce uléhá a do kterých se noc, ta “Lady in black“ odívá jak do nejjemnějšího hedvábného závoje, protkaného perličkami hvězd. To jen snad aby nenastydla svým kouzelným chladem, při svých procházkách s věrným druhem, měsícem. Lunou bdící na obloze. A věřil v malého prince, o kterém Ti dědeček četl před spaním.
Malý princ, kluk jako Ty, co se místo aby chodil do školy, toulal po planetách, po těch perličkách hvězd v hedvábném závoji.. té přesladké “Lady night“. Princovi, co zabloudil do pouště a tam kdesi v dunách potkal pilota a prosil ho: „nakresli mi beránka..“ Miloval svou růži a viděl slona v břiše velikého hada, ne jen starej černej klobouk.. jako dospělý.
A byl jsi opravdu jen hloupej, malej kluk, co v něco věří? V něco víc než čísla a peníze, jak ten úředník na jedné z planetek, nebo jak někteří lidé, co si se směšnou hrdostí říkají “Dospělí, páni všehomíra“.
Ne nemžilo, ani nepoprchávalo, lilo, jako když se konvicí zalévá záhon planých růži. Všude, v důlkách asfaltových moří, ve žlábcích dlážděných náměstí se tvořila jezírka a řeky dešťové vody, kalu a špíny naší posvátné civilizace.. Na krajích vozovek, tam kde asfalt hraničí se schodem chodníku, tekly Amazonky a Nily vod, pomalu dolů ulicí, až mizely v železných víkách od kanálů našich měst.
"Cink.."
Elektrika cinkla krátce na vedlejší křižovatce.. veze mě pryč odsud, do dětství, do příběhů Malých princů...