Ďábel v košili I.

Jeho vlasy připomínaly rohy. Nikdy nebyly sčesány stejným směrem, respektive trčely, kam se jim jen chtělo. Nosil zpravidla košile. Často se odstínem trefoval do barev pekla. Dnes měl na sobě červenou s lehkým černým proužkováním. Díval se na mne. Nemám rád jeho přítomnost. Nahlas bych to nikdy nevyřkl, ale asi se ho trochu bojím. Jeho pohled se ode mě za chvíli odpoutal, přesto jsem měl stále nepříjemný pocit. Začal se věnovat slečnám na baru, kde seděl. Nezval nikoho, vlastně ani moc nemluvil. Vrhal jen uhrančivé pohledy. Dívky to evidentně neděsilo tak, jako mě. Předháněly se v příhodách, on se jen ďábelsky smál a dál vrhal pohledy. Chtěl jsem odejít, ale nemohl jsem. Čekal jsem na Veroniku, která už tu měla být. Nervózně jsem sledoval telefon, zpoždění už bylo značné – to nemá ve zvyku. Navíc bych velmi rád změnil bar. No, ještě počkám, nebudu zbytečně volat, bude tu jistě každou chvíli. Zapálím si. Už skoro nekouřím, ale najednou přišla nezkrotná chuť. Možná ta podivná nervozita. Nevěděl jsem, co se děje, zkrátka divný pocit. Všeobecný ruch kolem byl značný, přesto skrz jako ostrý meč bodal mě do uší jeho smích. Dokouřil jsem. Zavolám Veronice, tohle už není normální. Čtyřicet minut je přes čáru, začínám se o ni opravdu bát. Není dostupná. Už se regulérně bojím a přemýšlím, co dál. Košiláč si mě opět měří pohledem, s nepatrným úšklebkem ve tváři. Prý se jmenuje Kryštof. Vlastně o něm skoro nic nevím a neznám nikoho, kdo by věděl. Přesto ho vídáme na tomto baru již asi tři roky. Musí už o všech vědět první poslední. O něm ale nikdo neví nic, dokonce ani kde bydlí. Najednou vstal a zaplatil. Mířil k mému stolu. Nezabočil hned ke dveřím, skutečně jde ke mně! Podivně hrubým hlasem, který jsem vlastně moc neznal, mi řekl: „Danieli, už je moje. Měj se.“ Zíral jsem a nechápal. On už ale byl pryč. Zvoní telefon. Volá Magda.

„Ano Magdi, co se děje?“

„Verča!! Oni jí…áá.“

„Co je s ní?! Co se děje?!“

„Je v nemocnici, srazilo ji auto. Prej je to vážný!“

(...)