Lépe hůře

    
                                                       LÉPE HŮŘE
    
    Bréke se vydal na pomaloučkou vycházku podle tůně. Břeh tu spadá prudce dolů, a tak se tu dá pohodlně jít těsně při kraji a ještě zbývá trochu vody nad hlavou. Od přítoku potůčku zpátky pak půjde po druhé straně, tam je mělčina a bahno, tak to nějak pročachtá a při tom taky trochu poklidí, dělá to poslední léta při každé procházce. Teď už to zase má nějakou cenu, když se sem vrací život, ale do nedávna tu bylo mrtvo. Voda sem splachovala nějakou chemii z polí nad lesem, vůbec nemělo cenu něco udržovat. Teď už se v potoce nahoru i dolů mrskne pstroužek a nebude dlouho trvat, i v tůni se objeví ryby. Je krásně a Bréke se chce také projít podle potoka nahoru, posledně se po deštích dalo přeplavat přes velké kameny a on tam viděl raka. Raka! Už by ani nevěřil, že tu ještě něco takového kdy bude.
    Původně to tu byl rybník, ale s vymřením života zpustl, stejně jako stavení, ke kterému patřil. Bréke si pamatuje lidi, kteří tu bydleli, vždyť to ani není tak dávno, pár desítek let. Nikdo tu o něm nevěděl, jen jednomu učiteli se ukázal. Slyšel ho vykládat o vodnících a neodolal. Učitel mu pak vykládal nějaké lidské pohádky, ve kterých jsou vodníci, ale ti se Brékemu nějak nezdáli. Vždycky se snažili získat nějakou lidskou dívku, jeden pod ní podřízl lávku, druhý ji lákal na mašličky a jiný zase za ní přelezl až za moře. Takový nesmysl! K čemu by vodníkům byly lidské holky? Mají svoje fešandy a sluší se občas s některou vyvést nějakého toho pulečka.
    Bréke si s úsměvem vzpomněl na jakési chytráky, kteří tvrdili, že to nejsou pulci ale potěr, protože se nelíhnou z vajíček ale z jiker. Ale jikry jsou přece také vajíčka! A korunu tomu nasadil jeden, který zase říkal, že je to monté. Jako by monté nebyl potěr! Že prý larvy nebo co. A pak zas že pulci jsou také larvy a tak dokola, nakonec byli všem jen pro smích. Cožpak lze srovnávat vodníky s nějakou smrtelnou havětí? A ještě k tomu podle lidských pravidel!
    Jo, to se ještě besedovalo. U kdejakého splavu byl nějaký vodník, chodilo se po návštěvách a vedly se řeči. Pak přišla ta pohroma. Napřed jen občas a slabě, žertem tomu říkali, že žerou mydlinky. Tohle rčení tomu zůstalo i když pak šlo do tuhého; a nakonec když se o někom řeklo, že žere mydlinky, znamenalo to, že je s jeho vodou konec. Že je mrtvá a on musí někam jinam, pryč. Zůstal tu jen Bréke, protože u jeho tůně vyvěral silný pramen a on se měl kde očistit, vyhloubil si v něm jámu a tam si mohl i pohovět.
    Teď už je to jiné, má zase místečko u výpusti a nějaká chemie je cítit jen zřídka, po dešti, a to ještě stále slaběji. Však také počítá, že si sem pozve nějakou nazelenalou krasavici, vždyť jak dlouho může trvat, než bude moci začít s rozesíláním vzorků vody? Jsou vybíravé, pečlivě zvažují, než do nějaké vody nakladou jikry. Či co to vlastně kladou. Už o tom budu uvažovat jako ti vědátoři, napadlo ho. Takoví jsou nejlepší! Mají plno řečí, ale když se takovému pak dostane nějaká pěkná vodnička do tlapek, tak neví, co s ní. Zapomene, co jí chtěl, uchechtl se Bréke. Ať jikry nebo vajíčka, on už bude vědět, jak z nich udělat tohleto… monté!
    Tak došel k ústí potoka. Nádherné počasí opravdu zve k procházce proti proudu, drobně a hustě prší a kamkoliv lze dojít mokrou nohou. Bréke tedy došel až k velkým kamenům; přes ně nepoleze, ale podívá se, jestli za nimi zase neuvidí nějaký nový život. A opravdu, něco tam šplouchlo. Bréke natáhl krk. Vydra! Ach ne! Brékemu prolétly hlavou všechny boje, které kdy musel svést s těmito lupiči. Marné boje, předem ztracené.
    Bréke se zdrceně svezl po kameni zpátky do potůčku a vrací se k tůni. Kdo chce mu může říkat, že pro každého je místa dost, nevšímej si jí, ona si tě taky nevšimne. To si hlásají ti, kteří nežijí s vydrou v sousedství. Každou bych utopil, každou, jednu po druhé, vzteká se Bréke, ale cožpak to jde? Vydra je bestie, drž jí hlavu pod vodou jak chceš, vždycky se nějak zkroutí a pokouše tě, poškrábe. A nepřej si, aby poblíž byla ještě nějaká! Zakousnou tě, a co je ti platná nesmrtelnost, ta je jen proti stárnutí. Když tě něco zabije, máš to spočítané jako každý jiný živý tvor.
    Bréke se ani nevrací mělčinou podle břehu, plave přímo ke svému místečku u výpusti. Žábry se mu nadouvají hořkostí a musí si zalézt pod výpusť, tam je voda probublaná a lépe se dýchá. Taková nespravedlnost! Kde byly, když se tu nedalo žít? On to tu přetrpěl celou tu dobu a teď se má s někým dělit? Ony si klidně vychcípou a teď se jakoby nic vrátí, když už nic nehrozí. Doteďka tu žádní zloději nebyli. Pravda, nebylo tu co ukrást, nikde ani rybička. Ale nebyla tu ani vydra kořistnice! Nebylo by lepší dál žrát mydlinky?