Panenka jménem Sue

Poprvé ji uviděl, když poslušně kráčel ze školy domů ve tři odpoledne a zalíbila se mu natolik, že si ji bez váhání vzal do svého vlastnictví aniž by vůbec tušil, kdo ji sem ke kontejneru položil a z jakého důvodu. Panenka vypadala jako jiné panenky. Měla rudé vlasy s copánky, červené tvářičky, nepřirozeně dlouhý úsměv a odporné růžové šatičky s motivem květin. James si ji na pár minut prohlédl, ale téměř po vteřině ji zatáhl do své školní tašky, i když byla přeplněná sešity. Zkrátka se tam musí vlézt, protože kdyby rodiče zjistili, že si hraje s panenkou jako dvouletá holka, otec by mu do konce jeho života nepřestal říkávat "přihřátý buzík", i když James nevěděl z jakého důvodu mu tak nadává, poněvadž mu nikdy nic neudělal.

Dneska se těšil domů. James chtěl zjistit, jestli panenka bude dobře vypadat mezi plyšáky na poličce. Určitě ano, ale ostatní ji mezi sebe určitě nepřijmou za tu odlišnost. Oni jsou vyrobeni z plyše a ona chudák ze dřeva. James bude mít alespoň s někým něco společného. Škoda, že panenka neumí mluvit. Nezbude mu nic jiného, než s ní mluvit sám, jako to dělal pořád ve svém životě. Netušil, že se za pár dní všechno změní a jeho nynější život se změní v naprostý prach popela. Z popela znovu povstane úplně nový člověk bez zábran.

Panence dal jméno Sue podle jeho oblíbené učitelky slečny Hooverové.

James domů přímo běžel. Před prahem vytáhl z tašky klíče, které vrazil do zámku a ocitl se v předsíni, kde ho ihned zavalil nechutný závan vařícího se zelí. Matka se snad rozhodla, že vyrostl a tím pádem ho může vystrnadit z domu. Její plán byl přímo úchvatný. Uvaří mu na oběd to, co mu nechutná (vepřové maso, knedlík a zelí) a ještě k tomu pustí zpěvačky Katy Perry, která se mu nelíbila. Naprosto zbožňoval saxofonová sóla a klavírní vystoupení. Proč to po tolika letech nejsou v jeho okolí schopni pochopit? Pořád mu pouštějí do srdce jed.

Když vešel do kuchyně, začal tupě zírat na matku, která se pohybovala neohrabaně u plotny a tajně upíjela z flašky vína. James věděl, že pije častěji, než normální lidé. Stal se z ní notorický alkoholik kvůli psychopatickému otci, jež je mlátil, kdykoliv přišel domů z práce se špatnou náladou. Její chyba, že si toho chlapa vzala. Neměla být tak blbá. Blbý si vezme stupidnějšího. Je to naprostý paradox a nezměnil se ani za těch tisíc let. Třináctiletý chlapec si říkal, že on v této rodině udělá nečekanou změnu. Vezme si ženu, do které se bezhlavě zamiluje, založí rodinu, najde si dobře placenou práci a hlavně se odstěhuje z tohoto hnusného města. James se doslova těší na to, až jeho žena porodí chytrého syna a ten mu o několik let prozradí, že objevil lék na rakovinu. Při té představě se usmál, jako by nikdy nebyl šťastnější. Kéž by se ta představa vážně jednoho krásného dne stala skutečností.

"Ahoj, mami." pozdravil hubenou, blonďatou ženu středního věku.

Kate Williamsová se zajíkla leknutím. "Ježíši, Jamesi, já jsem se tě lekla! Příště alespoň zakašli, když nevítaně vejdeš do místnosti. Kdyby tu byl táta, dostal bys pořádný výprask. Ještě že já taková nejsem. Máš velké štěstí, Jamesi."

"Promiň, mami," řekl omluvně chlapec. "nechtěl jsem tě vůbec vystrašit. Slibuji, že se to nebude opakovat."

"Co jste dneska dělali ve škole?" zeptala se Kate a pevně se mu zahleděla do tváře, jako by očekávala, že ho přistihne při činu.

James pokrčil rameny. "Nic zajímavého, mami."

Kate se zašklebila. "Nevěřím ti ani slovo, chlapečku. Raději mi ukaž tvoje známky, ať na vlastní oči vidím, jak jsi ve škole dobrý."

James nenápadně vzdychl a ze zad si sundal brašnu, kterou položil na podlahu a vytáhl z ní index přezdíváný žáky Pětkař v Richardově základní. Kate Williamsová si žákovskou knížku vzala s prázdným pohledem do ruky a začetla se do ní jako do nějakého románu. James se neměl čeho obávat. Věděl, že kdyby žil v normální rodině, dostal by pochvalu a jako správná rodina by potom šli do cukrárny na koktejl a dezert, jenomže Jamesovy rodiče jsou úplně jiní a preferují jiný styl výchovy. Neustálé kázaní a mlácení, které potom přecházeli v nezkrotný pláč v noci pod polštářem v dětském pokoji. James skoro neplakal, protože si na tohle všechno dávno zvykl. Brečel hlavně kvůli tomu, že je tak neuvěřitelně hloupý, že ještě neodešel pryč. Zastavoval ho pud sebezáchovy. Musel chránit před tím chlápkem mámu, protože ji měl svým způsobem rád. Kate Williamsová nedokázala uznat, že si vzala naprostého pošuka s rozumem dvouletého dítěte. Nenáviděl ji za to.

Kate mu s pokřiveným úsměvem podala žákovskou zpátky a James ji schoval zpět do tašky. Další kontrola známek proběhne, až za další dva dny tentokrát v doprovodu pana Josepha Williamse se špatnou náladou. Záhada pro Jamese je, že otec ve čtvrtek mívá špatnou náladu. Bylo to pravidelné jako hodinky. Až on dospěje, rozhodně se nestane vzorem rodičů, jak vykládají odborníci ve svých článcích na psychologických stránkách. Rozhodně nebude mlátit své děti jenom proto, aby dokázal svoji malou velikost. Z jeho hroutícího se otce si příklad nevezme, protože by to byl moc velký zločin a upoutal by na sebe místní komunitu. Matka na otce bohužel policii nezavolá. Na to je matka moc velký srab a on v podstatě taky, když se nedokázal ochránit před jeho silnými pěstmi.

Vyšel do patra do svého tichého pokoje, prásknul dveřmi a švihl sebou pořádně na postel, protože byl trochu unavený.
Stál sám proti všem ve vlastním světě, kde ho nikdo neotravoval a neurážel.

A v tom si vzpomněl na krásnou, odloženou panenku. Kvapem vstal, aby byl co nejrychleji u ní. Neměl tu hračku ani pět minut v domě a už dokázala ovládat tím, že si na ni potřeboval sáhnout. Chtěl okamžitě vidět její obličej, hladit ji po vlasech. Skoro jako opravdovou přítelkyni. Panenka Sue měla skryté nadání vyvolávat v lidech nejrůznější nutkání. James to brzy pocítí, i když tu hru panenka dávno odstartovala. Toto nadání na rozdíl od své neviditelné roztomilosti dokázala před lidmi skrýt. Normální člověk to u Sue, i když před nástupem malého Jamese dostávala nejrůznější jména (Bestie Ďáblova, Zkáza Ježíše), nepozná. Pozná to jenom absolutní blázen, takže by toho byl Jamesův táta schopen, protože Joseph dokázal rozeznat křiváka na několik metrů. Sue je jako začarovaný kruh, ze kterého se nedokážete dostat, přestože stojíte před prahem dveří. Sue vás nepustí zadarmo ze sevření. Za svobodu musíte zaplatit. Sue, čarodějnice.

James jí chtěl dát na začátku jejich seznámení velkou, mlaskavou, ale zatím odolával jejím silnému parfému. Velké a podtržené zatím! Brzy přijde čas, kdy jí neodolá nikdo. Zima se blíží a s ní i velké, kruté a neustávající mraky, které nelítostně zmrazí toho, kdo si nevyšlape cestičky.
"Kašlu na poličku." řekl James. "Bude spát hezky vedle mě."
Zasmál se tomu úžasnému nápadu. Položil její hlavu na měkký polštář, celou ji zakryl dekou jako policisté zakrývají mrtvolu, když nějakou najdou a potom se převléknul ze školního oblečení do domácího. Nakonec zamířil dolů na úžasné jídlo.

"Před malou chvílí volal pan Anderson." oznámila mu matka nenávistně, jelikož toho starého, vlezlého chlápka skutečně nesnášela. "Ptal se, jestli náhodou nemáš čas jít k němu zaskočit. Potřebuje pomoci s něčím těžkým. Odpověděla jsem, že za ním přijdeš. Zbývá ti asi dvacet minut, Jamesi."

"Děkuji," řekl James, chvapně dojedl jídlo, špinavé nádobí vložil do dřezu a rychle se vydal do garáže pro kolo, které dostal loni k narozeninám. Rodiče mu dávají dárky jenom proto, aby je nezačali pomlouvat sousedé a tím pádem se nedostali k pravdě, což by Williamsovi úplně zničilo. Jame je nenáviděl všechny do jednoho a přál jim brutální smrt. To přání mu začalo proudit hlavou jako voda v rozbouřené řece.

James šlapal co nejrychleji do pedálů a ujížděl tichými ulicemi k domu pana Andersona. Ten jediný se k němu choval slušně a James ho za to zbožňoval jako vlastního dědečka. Pan Anderson zase jako vnuka, kterého nikdy neměl, protože v mládí žádného syna nezplodil. Hráli si na rodinu celou dobu, co se znají. Pan Anderson obdarovával Jamese příběhy z jeho neuvěřitelného mládí a James mu přitom pomáhal v domácnosti. Pan Anderson mu dokonce občas dával mzdu v nejvyšší hodnotě pěti dolarů. James by to dělal i zadarmo, ale pan Anderson vždycky kroutil hlavou. James tedy nic nenamítal a nabízené peníze si schoval hluboko do kapsy, aby je náhodou nenašel jeho otec, jinak by si je vzal a koupil si za ně třeba pivo. Otec si rád věci přivlastňoval. Jeho, mámu, dům, bankovní účty. Všechno.

Při jízdě funěl jako pár utíkající z hrnce. Zvykl si jezdit do práce pomalu. Řítit se svým vlastním tempem, a ne rychlostí, kterou mi někdo nařídil. Proč se jen do toho matka plete? Stačí, že mu otravuje život ve všem ostatním. Jednoho krásného dne jí do očí řekne pravdu, co si o rodině skutečně myslí a už se v domě nikdy neukáže, leda jako dědic po zemřelých rodičích. Bože, jak si přál jejich smrt bylo neslýchané. Ta šťastná zpráva by mu udělala větší radost, než hodinky stříkající vodu.

James se v půlce cesty najednou prudce zastavil, až málem z kola přepadl dopředu a letěl na nejbližší kapotu auta, kterou by James dopadem zničil, ale naštěstí byl v dobré kondici, takže se nic hrozného nestalo a udržel se. Vylekal se. Proto zastavil. Vystrašila ho jedna kráčející osoba oblečená do dlouhého, černého kabátu, hnědého klobouku a pruhovaného, červenozeleného svetru. Chlápek trochu připomínal oblečením i postavou obludu z hororového filmu Noční můra v Elm Street. Přitom pohledu přestal na pár minut dýchat a netrpělivě čekal, dokud strach nahánějící muž nezmizí. Ten ovšem nevypadal, že by chtěl odejít. Zastavil se před záhonem kytek, čupl si a začal k nim přičichávat. Jamesovi se ztratil v hrdle hlas. Utřel si rukou z čela studený pot. Hororový duch utrhl fialkou, kterou schoval do kapsy a pomalu odkráčel k rohu ulice, kde zmizel. Jamesovi se ulevilo a zasmál se své vlastní hlouposti. Jak ho mohl vůbec vystrašit? Vždyť to byl obyčejný člověk jako on. Kdyby ho teď viděl otec, smál by se, až by prasknul jako balónek. James mávl ledabyle rukou a vydal se podruhé na cestu s pocitem, že si s někým konečně popovídá, aniž by si dával pozor na pusu. S nikým jiným, než s panem Andersonem, si nepovídal, jelikož mu jsou všichni cizí. Nemluvil se spolužáky ve škole, kterým přišlo, že je moc divný, takže ho mezi sebe ani nepřijali a šikanovali ho na každém kroku. Rodiče by ho za názor zavřeli do sklepa na celý víkend bez přístupu k vodě, a nebo jídlu. James se uzavíral do sebe, kdykoliv přišel do kontaktu s jinými lidmi. Dělali si z něj srandu také někteří učitelé. Hlavně matikář a tělocvikář. Všichni prostě k němu určitý odpor, i když každý zapomněl z jakého důvodu. Vždycky se totiž něco najde. Koupal se každý den, posiloval, dával si dvouhodinové běžecké závody, ale pořád ho od sebe odstrkovali jako outsidera, na kterého ten název vůbec neseděl.

James plivl během jízdy na nejbližší lampu a zařval do teplého vzduchu sprostý vzkaz pro Boha. Přál si, ať celá zeměkoule shoří v plamenech. Každý si slouží smrt v neuvěřitelných bolestech. To je v boží kompetenci, když dokázal stvořit život za pár dní, ne? Není na tom nic těžkého zničit zrůdného Frankensteina.

Konečně se po patnácti minutách objevil na známé, štěrkovité cestě do prudkého kopce. Pan Anderson bydlel v bezpečné, tiché části daleko od zvědavých lidí. Samozřejmě neunikl drbům typu, že unáší děti a vychovává z nich zlé démony. Většina obyvatel města se sem bála přijít na míle daleko. Panu Andersonovi to absolutně vyhovovalo. Říkal, že žije rád sám a jeden člověk je víc, než dost. James vystoupil z kola a všiml si, že pan Anderson nakukuje oknem ven ve druhém patře. James mu nadšeně zamával. Starý pán raději zatáhl zavěsy.

Třináctiletý kluk se vydal do obrovského domu, kterého se trochu bál kvůli zevnějšku a nerad v něm trávil čas v noci. Klidně by se ujal v nějakém hororovém filmu. Vyšel točité schody a třikrát zřetelně zaklepal na poslední z pěti dveří na levé straně. Naštěstí nemusel čekat na vyzvání, že má povolení vejít, protože by se ho nedočkal.

Zdálo se mu neuvěřitelné, že stařík v docela dobré kondici prosedí nebo proleží celé slunečné dny zavřený v zatuchlém pokoji jako vězeň. Pan Anderson byl hubený, sedmdesátiletý, mohutný chlap bez vlasů, ale o to víc mu po tváři rostly kaštanově hnědé vousy ve volném stylu. Anderson ležel v posteli v domácích trepkách se sklenkou červeného vína v pravé ruce. Pan Anderson rád pil už od smrti své manželky, která zemřela zhruba před dvaceti lety na tu nejodpornější nemoc nesoucí název rakovina slinivky. Starý pán o manželce mluvil v jednom kuse s takovou vášní, jako by stála vedle něj a vedla ho, podporovala. V hlavě si to určitě představoval jako živý film. James si ji v hlavě zkusil vybavit podle Andersonova detailního popisu. Prý to byla ta nejmilejší žena, jakou kdy poznal, která dokázala svými schopnostmi roztavit ten nejtvrdší led. James viděl její fotografie na Andersonově nočním stolku. Jednu Anderson pořídil za jejího mládí a druhou ve čtyřiceti letech.

James beze slova začal uklízet pokoj. Dělal to často, jinak by ten roztomilý stařík zemřel v neuvěřitelné špíně. James si všiml, že dneska je pan Anderson zamlklý. Co se s ním stalo? Včera byl veselý a šťastný. Určitě mu něco přelétlo přes nos o velikosti malé bouřky. On se ho nezeptá. Kdykoliv ho našel v takové náladě a začal se vyptávat, poslal ho stařík někam. Půjde na něj jinou cestou. Otočil se k němu zády směrem ke knihovně, kde měl všemožnou klasickou literaturu. James rád četl, takže mu pan Anderson půjčoval knihy a James byl rád, že nemusí chodit do knihovny a zbytečně se setkávat s lidmi. Vytáhl pár knih z poličky a utřel nanesený prach.

Muž v zelené košili a černých kalhotých zakašlal, což znamenalo, že bude následovat rozmluva. James se na něj podíval.
"Je všechno v pořádku, pane Andersone? Nemám vám třeba skočit do supermarketu na nákup?"

Muž zavrtěl hlavou. "Život je jako zemětřesení, chlapče. Nikdy nevíš, kdy přijde a v jaké síle." řekl a dopil víno. Prázdnou skleničku položil na svůj noční stolek. "Můj život se naprosto zhroutil. Pokazil jsem ho. Já... můj život už nemůže být ve větších sračkách."

Jeho úplně sprosté slovo v přítomnosti Jamese! Úspěch.

"Nic jste nepokazil, pane Andersone. Já osobně si myslím, že máte skvělý život. Žijete v nádherném domě. Váš bankovní účet pomalu přetéká. Využíváte kvalitní, moderní přístroje. Kdybyste věděl, jak přežívají jiní, nestěžoval byste si a vychvaloval byste si, kam jste to dotáhl."

"K čertu s majetkem!" vykřikl Anderson. "Obejme tě majetek? Přitisknou se peníze k tobě a pošeptají ti, že tě milují? Ne! Penízky se od tebe hezky rychle rozutečou do jiné kapsy. Přezdívám jim zelené kurvy. Živá ženská je daleko lepší. U Miriam jsem měl rád její nádherné doteky, jež mě přiváděly do extáze. Miloval jsem, když večer ležela vedle mě. Vštípni si to do hlavy, synku. Žena je lepší, než to nejtřpytivější zlato světa. Peníze jsou oproti tomu nicky, ale bez nich si nekoupíš ani jízdenku do autobusu."

James přikývl. Tak v tom tkví jeho špatná nálada. Myslel na paní Andersonovou. Vzpomínky jsou neuvěřitelně nepříjemné pro toho, kdo v minulosti zažil něco špatného. Zatemňují mysl a zbytečně při nich plýtváme slzami. James naštěstí všechno, co se stalo v jeho životě předtím, zapomněl. Jinak by mu minulost nedala spát, protože by měl strach, že by se opakovala. Z hlavy zmizela neuvěřitelná bolest, když jeho otec kouřil cigaretu a konec zapálené cigarety přimáčkl synovi pořádně na holou kůži. Koupání ve studené vodě s kusy ledu. Švihání bičem. James pana Andersona litoval, že nedokáže zmáčknout čudlík a vystrnadit to z hlavy.

"Slibuji, že si z toho vezmu ponaučení," řekl James.

Pan Anderson potěšeně přikývl. "Uděláš mi tím, chlapče, neuvěřitelnou radost. Dovol mi, abych tě ještě o něčem jiném poučil. Měj peníze, abys jim obměkčil srdce tím, že jim občas koupil drahý náhrdelník vyrobený třeba z diamantů, jinak ti uteče za někým jiným. Uděláš jí radost a tebe za to v noci čeká nádherný požitek."

"Pane Andersone." zachichotal se James.

"Nedělej ze sebe neviňátko. Víš přeci, o čem mluvím, ne? O tom jste se určitě bavili ve škole. Mám tím na mysli sex. Ve tvém věku jsem o tom přemýšlel pořád. Rozumíš mi? Dělal jsem to dvakrát denně a v hlavě jsem si představoval snad každé děvče ze školy, nebo ty, které jsem potkal na ulici uprostřed parného léta."

"Přestaňte!" zakřičel James. Zrudl do barvy rajčete. Představa o pohlavním styku mu připadala cizí, hrůzostrašná. Styděl se, že lidská rasa nepřišla během vývoje na něco zdravějšího, odkud by nehrozilo, že něco chytí od toho druhého. Nesnášel lidi, že to dělají. Vědci jsou daleko schopnější, než před padesáti lety. Pan Anderson u Jamese klesl na pár stupňů dolů, protože provozoval s manželkou sex. Považoval ho téměř za světského mnicha uzavřeného někde v klášteře. Zklamal ho. Chystal se odejít pryč. Měl všeho plné zuby. Rodičů, spolužáků, pana Andersona. Všeho. Potřeboval si vyčistit hlavu na čerstvém vzduchu. Utekl. Utekl pryč od nepříjemného, lidského světa.


Kate Williamsová vyhodila zbytek uvařeného jídla do popelnice, aniž by tušila, jak se ven vůbec dostala, a po té se posadila na pohovku v obývacím pokoji se skleničkou vychlazeného whisky před vypnutou televizi. Neměla sílu ji ani nažhavit, poněvadž byla unavená a opilá zároveň, ale ostatní by opilost u ní vůbec nepoznali. Uměla se ovládat a předstírat. To ji většinou zachránilo. Dokázala obměkčit tu nejtvrdší ze sociálky, která k nim kdy přišla neohlášeně dvakrát měsíčně na návštěvu, jelikož si James ve školce stěžoval učitelce, že jej otec mlátí a ta tu informaci nahlásila místním úřadům.Kate kontrolu těžce snášela.

Za dopoledne stačila vypít láhev vína a před půl hodinou, když James odešel k tomu zatracenému panu Andersonovi, otevřela whisky, Josephův oblíbený alkohol na večer. K neuvěření, že si něco takového vůči manželovi dovolila, ale dávno jí už na ničem nezáleželo. Prohrála život hned druhý den po svatbě, jakmile se mu z obličeje odloupla jeho dobře nalepená maska. Joseph se změnil ve zvrhlého násilníka bez citu.

Fakta hovořila jasně. Kdykoliv její manžel zmizí, nenápadně jde k jejich baru. V šest večer, kdy přichází domů z práce, přestává. Její prokletí od té doby, co porodila nevychovaného a nevděčného Jamese. Přitom v mládí byla celkem v pohodě. Hodná holka, která se skoro nehnula od učebnic, natož z ložnice. Skoro to vypadalo, že se stane právničkou, ale za každým slovem klíčí prosté ale. V nejlepším přišel na scénu Joseph Williams a jeho nádherný úsměv. Objevil se jako blesk z čistého nebe na oslavě sestřiných osmnáctých narozenin v baru. Zamilovala se do něho na první pohled.

Zbožňovala na něm jeho vyspělost a jeho obrovské tetování přes celou ruku. V mládí připomínal Arnolda Schwarzeneggera. Samý sval bez jediného pupínku na tváři, zatímco ona jich měla bezpočet a snažila se akné zakrýt tunou make-upu, aby si ji všiml. Po třech týdnech se jí přání splnilo.

Ztěžka se postavila na nohy. Ze všeho nejvíc toužila obejmout svého jediného, nejmilovanějšího syna, přestože mu do očí nikdy neřekla, že ho miluje a je na něj strašně pyšná. Nezbývalo jí tedy nic jiného, než tu lásku vyjádřit jinak. Pokusí se mu v pokoji alespoň trochu uklidit ten jeho nepořádek, protože si žádný puberťák nedokáže sám uklidit podle představ rodičů. Poprvé v životě se pokusila zachovat jako správná matka, ne jako cizinec, který udělá nepořádek a odejde od toho. V tomto případě nepořádek v Jamesově životě. Jasně dávala chlapci najevo, že za všechny problémy může on. Kdyby se nenarodil, dávno by požádala o rozvod a odešla k matce. Po narození Jamese nemohla od Josepha odejít, jelikož by nedokázala oba dva pořádně uživit. Joseph to dokázal. Žila s ním hlavně kvůli tomu. Dávno ho přestala milovat. Cítila se jako v uzavřené krabici bez otvorů na dýchání. K úniku z jeho spárů bylo pozdě.

Konečně podrobily ty úzké, nekonečné schody. Stoupání jí dávalo víc zabrat, než nějakému stoletému důchodci. S našpulenými rty vešla do synova čistého pokoje a rovnou se se zklamáním usadila na jeho postel, ale něco jí začalo tlačit do zadnice. Nahmatala tu věc a vykuleně se dívala na panenku, dívčí hračku. Panenka? Nedokázala si v hlavě ani trochu představit, že by si nějaký kluk hrál s takovou pitomostí. Leda tak nějaký gay. Panebože! Neznamenalo to, že Jamese lákají homosexuální hrátky? Vyděšeně si dala ruku přes pusu. Co by tomu řekl Joseph? Kluka by vyhodil rovnou z domu a ji zmlátil. Svírala panenku jako vyslankyni z pekla. Joseph ji v domě určitě neschválí. On rozhodoval o všem. Pán světa!
Nic mu tentokrát neprozradí. Ať si to James zařídí sám. Vždycky chtěl být svobodný. Jeho problém. Ona má jiné starosti, které řeší několik let. Kluk byl v jejím životě, až na druhém místě. První místo zastával alkohol. Milovala ho a nenáviděla zároveň, ale nedokázala si život bez něj vůbec představit.

Odložila panenku na místo a zabouchla potichu dveře. Ponořila se zase do tmy. Všichni psychologové jí radili, aby se posunula dál. Ležela sama pod vodou oceánu a vodní vír ji stahoval pomalu dolů. Topila se. Nedokázala se nadechnout. Bledla. Zpívala píseň a kráčela smrti naproti. Všechny bude milovat navždy. Alkohol a Josepha. Neexistuje žádný lék. Předstírá, že je vše v naprostém pořádku. Žila v temném ráji od osmnácti let daleko od bílého světla. Byla slabá a nezmění se. Josephova duši ji pronásleduje, i když není v blízkosti. Nedokázala se uvolnit ze spárů. Rovnou jí Joseph mohl tahat za vlasy a vláčet ji, dokud by je do jednoho nevyrval. Joseph byl ten, kdo ji tlačil směrem dolů. Nenávist plodila nenávist.