"Únos"

Celý můj život byl jako z pohádky. Bydlely jsme s mamkou na horách a užívaly si klidu. Až do včerejška.
Až do včerejška, kdy pro mě přijel nějaký muž, kterého jsem v životě neviděla. Prostě mě v klidu chytl, naložil do auta a odvezl pryč. Nebránila jsem se mu, stejně by měl pravděpodobně větší sílu, než já. Nevypadal zle, mluvil na mě, ale já mu nerozuměla ani slovo. Nechápala jsem to. Ani má vlastní matka se tomu nesnažila zabránit.
Nejspíš to tak mělo být. Možná jsem prostě musela na místo, kde je takových jako já víc. Jenže. Co když mě nebudou mít rádi?
Nebudou mě mít rádi, vím že ne.
Po pár hodinách únavné jízdy jsme konečně byli na místě. Někde, kdo ví kde. Zavřel mě do místnosti mezi další, chvilku nás úsměvem pozoroval a pak odešel. Nejspíš byl spokojený.
Ale já nebyla. Byli na mě zlí. Všichni. Do posledního. Nenechali mě jít k nim. Nejspíš uzavřený kolektiv. Paráda.
V noci ke mě přišel jeden kluk a spal v rohu se mnou. Nechápala jsem, proč to udělal, ale bylo to od něj vlastně docela milé gesto. Stýskalo se mi po domově, nikdy předtím jsem odtamtud nevystrčila paty. Celá takhle situace byla tak trochu šílená. Měla jsem tolik otázek, ale nikdo mi na ně nechtěl odpovídat. Nikdo, komu bych rozuměla. Nikdo, kdo by se mnou chtěl mluvit.
Druhý den by se dal považovat za trochu klidnější. Všichni na mě sice pořád házeli vražedné pohledy a jediný, kdo nevypadal, že mě ubije k smrti byl ten, kdo přišel v noci. Trochu vypadal, že ho mezi sebe taky moc nechtějí. Tím líp pro mě, alespoň jsem v tom nebyla sama.
Ale takhle to nebude pořád, že ne?
Nebudeme se pořád krčit v rohu a čekat, až nás ta horda svalů, která to tu vede, přijme mezi ostatní?
Nejspíš ano. A pak, až zase přivezou někoho nového se budeme chovat stejně. Zapomeneme na místo, kde jsme vyrůstali. Na své rodiče. Na všechno.
Protože. Tak to prostě ve stádě chodí...

---