Bouře

 

Nad městem zívala půlnoc. Držel jsem ji kolem ramen, jako ostatně celý večer, a klopýtali jsme spolu ke mně domů. Od úst jí stoupala pára a její parfém byl smíšený s vůní hospody, kde se mnou strávila večer. Ze mě táhly cigarety a chlast. Jak já se jí musel hnusit.

„Počkej“ zarazila mě, když jsem začal odemykat dveře. Nechal jsem klíče být a podíval se na ni.

„Naši…“ vyslovila to tiše, jako by se zpoza rohu mohly zjevit její rodiče a odtáhnout ji. Od těhle dveří. Ode mě.

„Šššš,“ položil jsem jí prst na rty a naznačil jsem jí, ať vejde dovnitř. Bylo vidět, že se bojí. A přitom po těch schodech k bytu, kde bydlím s rodiči, šla už tolikrát. Ale nikdy v noci. A až zjistí, že jsem dneska doma sám…

 

Pamatuju si to jako včera. Ona byla na gymplu teprve krátce a já měl před maturitou. Pomáhala tenkrát ve školní knihovně, kde jsem pil kafe z termosky a učil se o polední pauze. Uklízela zrovna knížky, co vrátila skupinka holek z druháku. Když si přisunula schůdky, aby mohla dát knížky na vyšší poličky, než dosáhla, tak jsem přišel k ní a ty knížky jí z rukou vzal. Měla strašně studené dlaně a přimhouřila na mě oči. Hnědé oči. Jenom se vděčně usmála a zmizela mezi listy prózy, poezie a knížek k maturitě. Začal jsem se spíš než doma učit v knihovně. Zbláznil jsem se. Začal jsem být závislý na svém kafi, knížkách a na ní.

 

Odemknul jsem dveře od bytu, rozsvítil a pomohl jí z kabátu. 
„Nevzbudíme je?" pohlédla přes chodbu k rodičovské ložnici.

„Nejsou doma," řekl jsem úplně klidně. 
„Chceš jít do sprchy první?" odvedl jsem radši řeč jinam. 

Měla na sobě moje triko a ležela vedle mě schoulená do klubíčka. Mrkla na mě zpoza řas. Tabákový oči.
„Píšu mámě," vysvětlila náhlou přítomnost mobilu v dlaních. 
„Je pozdě, akorát jí vzbudíš," snažil jsem se ji přesvědčit a pohladil ji po boku. Nechala se. Opřela se mi čelem o hruď. 
„Bude se o mě bát," šeptla ustrašeně jako malá holka. 
„Neboj, řeknu jí, žes byla celou dobu se mnou," odhrnul jsem jí vlasy na stranu a políbil na krk. Co to blbnu, vždyť je ještě malá. Není jí ani osmnáct... 

Když jsem se ráno probudil, nevěděl jsem, kde je nahoře a kde dole. U hlavy mi zvonil její mobil. Každý tón vyzvánění mi vyrýval do mozku bolestivou mozaiku. Vymotal jsem se z peřin a šel na chodbu. 
„Je se mnou," ani jsem se neobtěžoval pozdravit. Dalo se čekat, že se její mámě uleví. Kéž by. 
„Ty hajzle! Ty zmetku! Ty hajzle jeden, jestli se dozvím, žes jí zkřivil jedinej vlas, žes s ní cokoli dělal, tak si mě nepřej, rozuměls?" ještě chvíli jsem na sebe nechal řvát. Začala mi být zima na nohy, tak jsem se do jejího monologu vložil. 

„Je v pořádku, byla celou dobu se mnou,“ neměl jsem náladu na podrobnosti.

„Cože?“ zaječela. Ani nevím, jestli jí víc šokovalo to, že její dcera u mě strávila noc anebo to, že jsem si dovolil ji přerušit Chvíli nic neříkala. Já taky nic neříkal. Pak se ozvalo cvaknutí, které mi oznámilo, že se se mnou její máma nemíní bavit, a hovor mi položila.

Potichu jsem se vydal do kuchyně a dal vařit vodu. Nakoukl jsem do pokoje, jestli pořád spí, a vzal si ze skříně košili a džíny. Sedl jsem si ke stolu, v rukou hrnek kafe. Když jsem uslyšel na prahu kroky, otočil jsem se. Byla rozkošná, stále v mém tričku, ale už ve svých džínách, bosá, rozcuchaná a já měl potřebu ji zase odtáhnout do postele.

„Ahoj,“ usmála se a prohrábla si vlasy.

„Dobré ráno,“ opětoval jsem jí pozdrav.

„Vaši se po tobě sháněli,“ předal jsem v přikrášlené podobě informace o hysterickém výstupu její matky. Mlčela. Asi ji to nepřekvapilo.

 

Pili jsme tiše vedle sebe každý to svoje, já kafe, ona čaj a poslouchali jsme tikot nástěnných hodin spolu s dusotem kapek deště. Každá kapka je takovej malej sebevrah. Masochista. Přisunul jsem se blíž a hladil jí po ruce. Usmála se a já při pohledu do jejích očí dostal zase neodolatelnou chuť si zapálit.

   Ode dveří se rozeřval zvonek. Došel jsem otevřít a ihned měl potřebu ty dveře zase zavřít.

 „Je tu tvůj táta,“ zakřičel jsem do útrob bytu, aby mě slyšela.

„Tati,“ vykoukla zpoza rohu. Možná se chtěla postavit na moji stranu. Možná.

„Nic neříkej, jedeme,“ rozhodl a podíval se na hodinky, jako by měřil čas. Těžko říct jestli sobě, nebo nám.

Zašla ke mně do pokoje a po chvíli se vrátila na chodbu, táta ji nervózně popostrkoval ke dveřím. Objala mě a do ucha špitla, že se mi ozve. Stiskl jsem ji v náručí a vzpomněl si na včerejší noc. Táta jí z bytu prakticky odtáhl. Vrátil jsem se do kuchyně a sledoval přes okno siluety dvou lidí. Než nastoupila, otočila se směrem k mému oknu. Nikotinový oči…

 

Málokdo si všimne
že máš oči
jako tabák

 

Hrabě. Říkala mi přece, že ho má ráda. Seděla na stole, nohu přes nohu, na rtech ten úsměv, kterým se usmívá jenom ona, a já byl ochotnej jí věřit všechno. Došel jsem si pro krabičku s cigaretami. Ozvalo se škrtnutí zapalovače.

Jenom tak jsem tam stál, cigarety ubývalo a déšť sílil. Pomalu jsem vyfoukl dým. Na chvilku se zachvěl ve vzduchu, než se rozplynul.

Na něco přece umřít musím…

Venku za oknem mrtvých masochistů neubývalo. Zamáčkl jsem cigaretu a přesunul jsem se do pokoje, kde jsem se svalil do postele. Polštář ještě voněl po jejím parfému. Zavřel jsem oči a nechal se uspat tím přírodně chemickým narkotikem. Když jsem se probudil, venku ještě pořád pršelo.

„Bude bouřka,“ zamumlal jsem si pro sebe. Vzpomněl jsem si na ni. Vždycky se bouřek bála.

„Bude bouřka. Cítím to. Jenom ještě není vidět.“

Poslouchal jsem šumění deště. Jako šepot. A dech a tlukot srdce. Nádech a výdech. Někde v dálce zahřmělo. Ale byla ještě docela daleko.