Post podvečerní rituál

Pomalu končil další pracovní den – a dnešek byl ve znamení letních bouřek. Jedna z nich právě odcházela. Hlavní jádro se pomalým tempem posouvalo za město a prudký lijavec, který ustal na síle, se proměnil v obyčejný déšť. Hromové dunění a blesky rozsvícená obloha jako příboj narážející o rozeklaná pobřežní skaliska se s nastávajícím odlivem posouvala za město a ubírala tak na intenzitě a tobě před chvílí skončila šichta.
Poslední pracovní den v týdnu.
Jsi ráda, že jsi doma, jsi ráda, že máš klid, protože vykonáváš velmi zodpovědné, psychicky náročné povolání , které vyžaduje naprostou koncentraci. Dokážeš výborně vycházet se svými zaměstnanci a motivovat je, ačkoliv se jedná o velmi stresující práci; umíš jednat se svými klienty – to by jsi nezvolila job, který děláš. A teď si konečně zasloužíš svou kýženou odměnu, na kterou ses od pondělka celou dobu těšila.
Po třicetiminutové relaxaci skočíš do teplákové soupravy, dlouhé vlasy svázané do culíku s modrou čelenkou na hlavě a bílými teniskami na nohách opouštíš svůj byt a mizíš v ulicích velkoměsta.
Mezitím vítr roztrhává chuchvalce hustých mračen. Sem tam vykoukne skulina blankytné oblohy, skrze níž prosvítají nažloutlé svislé provazce světla. Ozářené kapky deště se dolů sypou jak zlatý prášek z roztrženého pytle, který spadl z letadla; jako žluté kvítky zlatého deště, který sundal svou ozdobu a pokryl jí dosud navlhlou zem.
Pomalu se dáváš do běhu.
A nezatížena vědomím a vnějšími okolními vlivy prostředí si užíváš naprostý okamžik svobody, který mnoho lidí jentak nepozná. Míjíš proudící davy lidí, skupiny výrostků vydávajících se za zábavou, dámy v drahém prádle, podnikatele a pár jedinců ve společenském oblečení a s kufrem v ruce mířících za obchodními záležitostmi, umolousané bezdomovce, a jiná roztodivná individua hozená do punku, holé lebky, které jedou do různých problémů, skupinky tmavší pleti vyhledávají cokoliv nebo kohokoliv by okradli – prostě lidí všech věkových kategorií a společenských vrstev: dělníky, prodavačky, donašeče, knihkupce, nebo hloučky cizinců obdivující zdejší architekturu, historii a umění.
Vdechuješ do sebe vzduch nasycený nasládlým ozónem. Proběhneš kolem několika uliček a najednou cítíš, jak se počasí změnilo. Mraky se roztrhaly a na nebi jak od rozprašovače zavlažující čerstvě posekaný anglický trávník, začíná prosvítat matná duha tenoučká jak Saturnovy měsíce, heboučká látka, průsvitná jak vlákno bouršce morušového, nabývající každým okamžikem na pestrosti barev; podobá se polární záři, která vlaje nad póly. Zatím už jen zřídka mrholí, dokud nepřestane docela.
Připadáš si najednou jako slečna Starlingová, stejně tak tichá, vstřícná, laskavá a starostlivá, jenž se umí s pochopením vcítit do druhého člověka; stejně tak plachá a citlivá na duši; stejně tak uzavřená, nedávající najevo moc své emoce, aby tě nikdo nemohl zkompromitovat či jinak ublížit. Máš ráda korektní vystupování na úrovni. Tobě se může vyrovnat jen ten, který je tobě roven na výši. A třebaže na druhé působíš atraktivním, chladnokrevným dojmem s pocitem, že na tebe žádný chlap nemá, uvnitř tebe to jenom vře. Jsi žena plná citů - chvíli jsi taková, podruhé maková. Jenom je dusíš v sobě, abys nemusela myslet na to, co tě celou dobu trápí. Kdy jsi naposledy s někým byla? Kdy ses s někým naposledy vedla za ruku? Kdy jsi naposledy někoho měla ráda? Kdy ses naposledy s někým milovala? Kam zmizel ten cit? Blokuje ho jen tvá tvrdohlavost a strach, aby jsi tu bolest nemusela znovu prožívat a ohlížet se nazpět, na čas, kdy ti dal své poslední sbohem, za které mohla nežádoucí třetí osoba. Tentokrát už bys to nemusela unést.
Zvolňuješ tempo a nejkratší možnou cestou se dáš směrem k parku, tvá nejoblíbenější etapa, kde se ráda zastavíš. Vládne zde naprostý klid, mír a pohoda, harmonické místo, jenž ovládá neomezená moc přírody, místo, jež navštěvují zamilované dvojice a matky s rodinami, neutrální území, kde se necháš unést momentálním rozpoložením své mysli.
Půda je vlhká jak klín roztoužené ženy. Nad hlavou se ti rozprostírá zelená klenba rozvětveného listoví, korun stromů, kdy při sebemenším závanu dostaneš spršku vody, co zbyla po odešlé bouři, stéká ti po tváři, jak slané slzy, které občas zdobí tvůj kapesník v zadní kapse u kalhot; na obličej coby poslední záchvěv mužského vyvrcholení; za krk, kde děvčata chlapci škádlívají kouskem zmrzlé kostky ledu…
Nakonec vybočíš z cesty a pokračuješ dál přes trávník. Nohy se ti boří s tichostí do trávy, stejně tak tiše rozprostírající se jak koberec do měkkého mechoví k prastarému monolitickému dubu, který ti naslouchá a zároveň mlčí jako vrba. Podobá se mohutnému menhiru, oltářnímu sloupoví, kam nejraději zavítáš jak druidové na Stonehandge. Přitulíš se k němu jak k nejlepšímu příteli, jenž vyslyší všechna tvá přání, touhy a skrytá tajemství. Nedokážeš ho celého ani obejmout. Kmen je široký a vrásčitý jako kůže moudré stařeny.
Najednou se od něho odpoutáš. Uplynulo jen pár minut. Čas na odpočinek již vypršel.
Za pár hodin se začne stmívat. Opustíš park a nejkratší zkratkou zamíříš k domovu. Vyběhneš po žulových schodech vedoucích k divadlu a ve stylu italského hřebce se zastavíš, abys nabrala nový dech.
Jakmile dorazíš do cíle, cítíš se uvolněná a čistá na duši a sama se sebou spokojená padneš na postel jak po divokém milostném aktu. A přitom je pátek a celý víkend před tebou. A kdo ví, co se stane? Možná na někoho narazíš… na neznámého pana H.