Dětství

Rozhodla se, že dnes do školy nepůjde. Už dlouho se dopoledne neprocházela po městě, a tak se obleče a vyrazí. Je sice značně unavená, protože má za sebou poměrně náročný víkend, ale venku je vážně krásně, takže procházka nebude až tak namáhavá. Zdá se jí, že je jediná. Nikde nikdo. Vyhovuje jí to, alespoň může jít vzpřímeně a nemusí se pokaždé, když projde někdo kolem, dívat do země a připravovat tak své oči o svit slunečních paprsků. Zhluboka se nadechne. Smog. Kouř. Takhle si rozhodně ranní vzduch nepředstavuje. Pozoruje svět kolem sebe a pomalu upadá do deprese. Připadá si povrchně a neví proč. Začíná si myslet, že je jednou z lidí, se kterými si nemá co říct. Dneska k sobě nemluví, je to hodně zvláštní, protože vždy si nejvíce a asi i nejlépe popovídá sama se sebou. Přátelé uvnitř hlavy jsou však němí. Slunce pomalu zakrývají mraky a zvedá se vítr. Podobně je na tom její nálada. Za mraky.
Ocitá se tam, kde to nezná. Nová ulice; domy, lampy a stromy, které vidí poprvé. Dnešek je asi vážně něčím zvláštní. Přivírá oči a nastavuje tvář studenému větru. Jak je možné, že tady ještě nebyla? Zná své město skrz na skrz, ale tahle část je jí naprosto neznámá.
Najednou si všimne muže, který prochází kolem. Rychle sklopí oči a zrychlí krok. Zahlédne tu věc, která se povaluje na zemi a zastaví se. Nevěřícně zírá. Počká, až muž projde, sehne se a má to v dlani. Nechápe. Nerozumí. Vzpomíná na dobu asi tak před pěti lety, kdy ten předmět viděla naposledy a chtěla by se tam vrátit, chtěla by tolik věcí udělat jinak, chtěla by být zase tím bezstarostným dítětem. Sentimentálně vzpomíná. Jen stojí a čas plyne. Najednou ucítí něčí paži na svých ramenou. Někdo ji objal. Ona se nebrání. Netuší, kolik hodin uběhlo, když to našla. A už vůbec neví, proč je jí to objetí tak příjemné a známé.
Přestali. Stojí naproti sobě. Ona ho vidí podruhé v životě, dvakrát v jednom dni. Je to ten muž, díky němuž si všimla povalující se věci. On jí zná déle než sebe a lépe, než kdokoli jiný. Pozdraví. Ona mu tiše odpoví, že vůbec netuší, s kým má tu čest, a že by chtěla vědět, co ho vedlo k tomu, že ji objal. Zeptá se, jestli si dělá legraci a nechápe, jak na něj mohla tak zapomenout. Samozřejmě, že si nedělám legraci, kdy a kde jsme se viděli a jak se jmenuješ? On odpoví a ona se roztřese po celém těle. To nemůže být pravda. Ale ano, je to tak má malá borůvko. Ona se usměje a oči se jí naplní slzami. Jedna spadne na zem. A hned vedle další. A další, je jich spousta. Stojí tam jen tak v dešti. A ona to řekne. Myslela jsem, že jsi zemřel. Před mnoha lety. Bylo to pro mne strašně těžké a ty se tady jen tak objevíš. Máš být mrtvý, rozumíš? Já jsem na tebe chtěla přece už dávno zapomenout! Chytne jej za ruku a pevně stiskne. Běž pryč a nikdy se nevracej, já už jsem velká holka, víš. Otočí se a utíká směrem k domovu. Je celá promočená.
On sklopí hlavu a řasy se mu zalesknou kapičkami vody. Těžko říci, jestli je to déšť nebo slzy. Otevře dlaň a usměje se. Je to její nejoblíbenější hračka, kterou ztratila ve třinácti letech. Patří ji. A já mám být přece dávno mrtvý. Ano, asi má pravdu.
.
.
.
Probudí se v deset hodin. Zase jsem zaspala, pomyslí si. Ale to je jedno, hlavní je, že to byl jenom sen. Vstane a začne stlát postel. Protřepe polštář a přes ospalé oči nevidí, jak malý gumový krtek, který ještě před chvílí ležel vedle ní na polštáři, padá nenávratně za postel.