Kandidát

"Viděl jsi dneska Martinku? Co na ni říkáš? Dobrý ne?" zaculil se Jan na svého mluvčího.

"Jo je fakt dobrá a dneska ta krátká sukýnka... viděl jsi tu krásně kulaťoučkou pevnou prdelku?"

"Myslím, že po ni dneska vyjedu. Po práci, až tu zůstaneme sami, ji asi vošukám."

"Hmm." pokýval hlavou Ludvík.

Jan Roural kandidoval zrovna na prezidenta. Měl spoustu práce a různých rozhovorů, ale nevadilo mu to. Málo co ho zmohlo. Energie měl dost. Domů chodil pozdě, jenže rodina ho zajímala, jen před objektivem. K čemu jinému by mu vlastně byla? Byla to taková položka, jako paušál na mobil.  

"Tak jedem?" vyrušil ho Ludvík z krátkého přemýšlení.

"Jo, máš ty jabka?" zeptal se. Potřeboval se blejsknout. Jel totiž k nějaké bábě, a tohle se bude dobře vyjímat. K tomu jí přihodí tisícovku, pronese něco v tom smyslu, že soucítí s důchodci, kteří celý život pracovali a  nyní mají malý důchod.
Dopadlo to přesně tak, jak chtěl. Bylo to naplánované a dokonce ta osmdesátiletá píča začala bulet. Když odcházel, nechtěla ho pustit a velice se k němu měla. Objal ji s obrovským sebezapřením, ale sehrál to výborně. V autě si sundal sako a poručil, aby ho okamžitě dali do čistírny.
Když po luxusním obědu za dva tisíce, dojel zpátky do kanceláře, plácl Martinku po zadku.
Ta byla trochu vyjevená.

"Ale no ták. Podívej, teď nás čeká půl roku hodně práce. Jsme tým. Budeme si tykat.  Honza." řekl, usmál se a natáhl ruku.

"Marťa." zaculila se sekretářka a byla ráda. Teď s ní počítá. Je to "Někdo" a ona si s ním tyká. Teď i ona se cítila líp a jejímu egu to udělalo dobře.

 

"Je docela fajn." pomyslela si. Škoda, že není mladší.

K večeru otevřel dveře pracovny. S Ludvíkem tam pracovali a domlouvali se na postupech celé odpoledne. Aspoň v klidu vyřídila všechno papírování. Pro dnešek všechno.

"Marti, pojď za nama. Nech to být." a mrkl na ni kamarádsky. Vytáhl láhev vína a tři skleničky. V klidu si povídali nejprve o pracovních věcech a pak o soukromých.

"Já už půjdu." řekl Ludvík

"Dopijeme a půjdem taky. Nech připravit auto. Ahoj."

"Jasný. Ahoj."

Martině začalo být horko. Nechala si sáhnout na nohu a usmála se. Pomalu dovolovala víc a víc. Popíjela víno a najednou Honza vstal a přehl ji o stůl. Plácl ji po krásném zadečku a vyhrnul její sukni. Vjel ji pod kalhotky. Martina byla překvapená, ale bylo jí to příjemné, a nedokázala se pohnout nebo říct něco. Když ji přejel přes kundičku, zcela spontáně zavrněla. Pak sundal kalhotky a přestala vnímat celý svět...

 

"Už jsem doma." zavolal Honza a šel do koupelny. Manželka ho pozdravila, ale dcera ho neslyšela. Měla určitě pustěný sluchátka.

 

"Dáš si večeři?"

 

"Zas nějaký blaf z pytlíku?"

"No dovol?" dotklo se jí to a bylo jí to líto. Škoda se tou omáčkou tak patlala. K čemu to bylo? Nikdy z pytlíku nic neuvařila a on to věděl, tak proč jí to řekl? Šla si lehnout do jiného pokoje.

Další dny probíhaly téměř stejně. V klidu ošukával Martinčinu kundičku a čím víc ji šukal, tím míň měla práce a pracovala za ní kolegyně ze spodnějšího patra. Honzovi se profesně daří. O pár procent vede. Jen manželka možná něco tuší. Párkrát na ni řval, že má jedinou povinnost, hrát s ním spořádanou rodinku. Jednou ji to musel rázněji vysvětlit, když byl zase lehce lízlý vínem. Chytil ji pod krkem a liskl. Od té doby šlapalo vše podle něj. Jednou ráno za ním přišla Martina.

"Luďo můžeš nás nechat chvilku?"

"Jo jasný. Jdu si beztak pro kafe."

Když zavřel dveře, sedla si naproti a chvíli mlčela.

"Jsem těhotná." zase chvíli mlčela. "Měla jsem jenom tebe..."

"Hmm. Kdy si to necháš vzít?"

"Cože? Jako jak vzít? To nemyslíš vážně." vyhrkla. "Mám tě ráda víš." trochu vzlykla a v očích se jí objevili jiskřičky.

Honza se upřímně rozesmál. Když ho to přešlo a vydýchal se, zamyslel se.

"Ty jsi vážně pitomá nána. Kurva. Vážně pitomá. A to si myslíš, že jako udělám co? Žádný parchant mi nepokazí moji práci. Máš na výběr. Nech si to vzít, nebo budeš držet hubu."

Martina byla, jak opařená. V mrákotách odešla ke svému stolu a začala brečet. Za chvíli se otevřely dveře a došel Honza. Položil ji ruku na rameno.

"Promiň, jsem vůl. Máš pravdu. Jsem přepracovaný a je toho na mě moc. Všecko bude dobrý." řekl a čekal, co bude dál.
Nakonec to uhrál. Stálo ho to padesát tisíc. Drahej prstýnek pro Martinu a řetízek s křížkem pro děcko.

 

"Ale necháme ho pokřtít." usmál se.

"To víš že jo."řekla a zaculila se. Už se viděla, jak sice tají, kdo je tatínek, ale je se svým dítětem a Honza se o ně postará. Jenže Honza to vymyslel jinak. Stálo ho to hrozný prachy, ale už věděl, že dítě při porodu zemře.

A zas znova samý rozhovory a duely. Vedl si dobře. Cítil se jako vítěz. V průzkumech vedl o devět procent. Martina mezitím na mateřské kynula do široka, jenže pak přišla zpráva, že potratila. Měl z toho radost, jen ho sralo, že zbytečně vyhodil prachy.
Začaly volby. Sledoval v kanceláři televizi se svýma nejbližšíma spolupracovníkama vstupy ze sčítání. Už od začátku neustále  vedl. Chvílemi pět, osm, jedenáct dvanáct procent. Když bylo sečteno devadesát pět procent hlasů a vedl o devět, věděl že vítězství je doma. Pili a oslavovali. Honza oslavoval s Ludvíkem i potrat. Martina jejich tajnou lásku.

Když v jedenáct večer byly výsledky, usmíval se do kamery a děkoval voličům. Svému protivníkovi smekl poklonu. Byl vždy čestný a slušný. Byl lidový a voliči to věděli. Věděli z televize a novin jaký je, že chce jen dobro, není podlý a nemá žádnou aféru. Navíc působil inteligentně.
"V prvé řadě děkuji českým voličům, kteří mi dali svůj hlas a šli k volbám. Děkuji všem kterým naše země a její osud není lhostejný. Budu reprezentovat naši zemi a hájit naše zájmy dle svého nejlepšího přesvědčení. Ještě jednou děkuji všem voličům." znělo krátké prohlášení a nastoupil do připraveného auta se šoférem. Když ho odváželi do hotelu volal telefonem.

"Luďo, teď to teprv rozjedem."