Cédéčko

Cédéčko

 

„Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí.“ AUM.

Ta televizní reportérka se mě snažila přemluvit k rozhovoru už celou řadu měsíců. Byla neodbytná, byla vytrvalá, ale já neměl žádný důvod poskytovat k celé té nešťastné historii jakýkoliv komentář. Já ji totiž vůbec nevnímal jako nešťastnou, protože mi přinesla něco mnohem podstatnějšího a cennějšího než je sláva a než jsou peníze, o které jsem díky panu Hladkému na první pohled přišel. Byla to víc než přijatelná cena za to všechno, co jsem naopak získal, ale to bych jí, stejně jako široké a omezené veřejnosti, těžko vysvětloval. Oželel jsem ty hlouposti s více než lehkým srdcem.

 

Až jednoho dne se stalo něco zvláštního. Šel jsem po ulici, nevím ani kam. Byla to ulice, kterou jsem dobře znal, a přesto byla něčím jiná. Nevěděl jsem čím. Byl jsem neklidný, něco bylo jinak a já nevěděl co. Nebylo mi to ani trochu příjemné. Teprve po notné chvíli mi došlo, co to je, co to ruší, co je tak iritující a zneklidňující; ta ulice byla liduprázdná. Nikde nebylo ani živáčka, nikde ani ptáček, dokonce ani ten nejmenší zvuk, závan větru nebo šelest listí v korunách stromů. Nebylo poznat, jestli existuje čas. Skoro to vypadalo, jako by někdo promítal film, který se z nějakého důvodu zastavil nebo zasekl. Jen já šel tou známou ulicí, jinak bylo všechno jako mrtvé.

A v tom mi došlo, že se mi to zdá. Kupodivu v tom procitnutí do lucidity nebyla žádná úleva. S vědomím, že je to „jenom“ sen nepřišlo obvyklé ulehčení, uklidnění a jistota, že se mi nemůže nic stát. Skoro automaticky jsem se snažil své snové prostředí proměnit v něco přívětivějšího, v něco méně napjatého. Ale marně. Nedávalo to smysl. Snad bych se mohl zkusit probudit, napadlo mě, ale měl jsem natolik zafixováno, že lucidita je příliš cenná, než aby ji člověk jen tak opustil, že jsem se zdráhal to udělat.

Najednou přede mnou stál on! Neviděl jsem ho přicházet. Prostě zničehonic stál přede mnou. Hladký. Zjevil se tak blízkou mě, že jeho nos se téměř dotýkal mého, cítil jsem jeho dech na své tváři a jeho pichlavé oči se bezmála vpíjely do mých. Vyděsilo mě to, ale uskočit jsem nedokázal. Nemohl jsem se ani pohnout.

 

„Vy jste přece mrtvý…,“ vypravil jsem ze sebe stísněně a vzápětí mě napadlo, že je to celé nesmysl, že bych to přece měl být já, kdo bude strašit jeho, to on na mě udělal podraz, to on má máslo na hlavě. V tom mi blesklo hlavou, že takové noční můry je přece nejlíp přijmout a obejmout, překonat strach a tíseň a udělat to. Ale než jsem se k tomu mohl odhodlat, než jsem mohl posbírat dostatek odvahy, promluvil na mě stroze a přísně. Vlastně nemluvil, rozkazoval: „Udělej to! On to tak chce!“ A byl pryč. A já kupodivu přesně věděl, co měl na mysli.

Vzbudil jsem se zpocený a vyděšený. Velice jsem pochyboval o tom, že jsem té noci byl jen ve své hlavě, přinejmenším proto, že v tomhle zvláštním snu nefungovalo nic z toho, co funguje v případě, že se člověk pohybuje ve vlastní snové mysli. Tohle bylo jiné. Musel jsem o tom přemýšlet, jakkoliv jsem se takovému přemýšlení snažil vyhýbat. Zvuk tu byl pořád, nikam nezmizel, ale krom něho tu bylo i vědomí jakéhosi zvláštního a naléhavého sdělení, jakéhosi úkolu, který musí být vykonán. Nakonec nedalo velkou práci rozkrýt ten tajemný vzkaz ze záhrobí. Možná, že On si to opravdu tak přeje, možná to skutečně může být k něčemu dobré někomu jinému, než jsem já. Zatím jsem se na to vždycky díval jen očima svého vlastního užitku nebo neužitku. Ale třeba to všechno mělo vyjít najevo, možná se tím měla uvolnit nějaká zablokovaná energie, jako tehdy, když jsem se s Hladkým potkal a uvolnila se ta, která se hromadila ve mně.

A tak jsem hned příštího rána volal redaktorce. Byla nadšením bez sebe a hned jsme si domluvili termín první přípravné schůzky ještě na odpoledne téhož dne. Dorazila na ni celá vzrušená tím těžko uvěřitelným příběhem a svým štěstím, že je to právě ona, kdo ho může natočit, zpracovat a poprvé i se svědectvím jeho přímého účastníka představit veřejnosti. Tváře jí hořely a oči svítily zájmem a nadšením. Nevím, jestli si od toho neslibovala přece jen trochu příliš mnoho, ale to byl koneckonců její problém. Můj problém byl splnit úkol, kterým jsem byl pověřený, a to jsem hodlal do puntíku udělat.

 

Redaktorka mě seznámila s informacemi, kterými prozatím disponovala, a nutno podotknout, že jejich převážná většina se týkala přiznání pana Hladkého, které učinil v posledních dnech svého života, což znamenalo, že z toho skutečně podstatného neví zhola nic. Kdoví, jak by byla vzrušená, kdyby jenom tušila… Doufal jsem, že nebudu mít na svědomí infarkt myokardu. Byla by to celkem škoda, tahle novinářka vypadala docela k světu.

 

Po seznámení se stavem svého vyšetřování mi krátce vysvětlila reálie natáčení a podmínky spolupráce. Když učinila povinnosti za dost, zhluboka vydechla, znovu, snad už podvacáté, mi poděkovala, že jsem se nakonec uvolil k tomu rozhovoru, a ujistila mne, že se moc těší na příští setkání, které už proběhne za přítomnosti kamery a štábu.

 

Byl jsem vcelku rád, že jsem měl nějaký ten čas na přípravu. O celé té věci jsem už dlouho nepřemýšlel, nezabýval se jí, jaksi se mi celá rozplynula v posvátném zvuku ÓM… Nebyla důležitá. Ale teď znovu vyplavala s hlubiny času a bylo nutno se jí zabývat. Účty bylo zřejmě třeba vyrovnat, i když já sám jsem v tom svůj osobní zájem nepociťoval. Neměl jsem z toho žádnou radost, ale nebyl jsem z toho ani nijak rozladěný. Bylo to prostě tak a já to musel udělat.

 

Na natáčení, které se mělo kvůli „autenticitě“ odehrávat převážně u mě doma, přišla reportérka snad ještě víc rozdychtěná než na naši první schůzku. Skoro jsem si začal v duchu klást otázku, jestli je taková míra nadšení ještě vůbec profesionální. Všechno bylo poměrně brzy připraveno, nasvíceno, zaranžováno a bylo lze spustit kameru. Snad to způsobilo to její rozčílení, ale první otázka byla úplně špatná a směřovala k tomu, jak jsem se cítil, když jsem zjistil, že mě pan Hladký podvedl. Věděl jsem, že tak to být nemá. Řekl jsem něco v tom smyslu, že to je zajímavá otázka, ale že začínáme odprostředka a že to nebude dávat žádný smysl.

 

„Tak dobře,“ zarazila se reportérka a její nadšení maličko ochablo, „tak čím tedy chcete začít?“

„No přece začátkem,“ odpověděl jsem vcelku prostě.

„Aha, dobrá tedy, začátkem“ navázala novinářka a z tónu jejího hlasu bylo patrné, že není ani trochu nadšená z toho, že jsem si dovolil nabourat její koncept. „Tak nám tedy povězte, jak jste se s panem Hladkým seznámil,“ pokračovala a mně bylo jasné, že jí budu muset zklamat ještě víc. Zároveň mi v tu chvíli bylo zcela jasné, že strachy o její srdeční sval byly zbytečné. Tahle slečna to nejspíš vůbec nepochopí.

„Pojďme se domluvit na tom, že vám to celé odvyprávím tak, jak to bylo, od začátku do konce. A až budete v obraze, až budete doopravdy vědět, o co v tomhle příběhu šlo, pak mi třeba můžete položit nějaké otázky. Co vy na to? Souhlasíte?“ navrhl jsem, protože bylo zřejmé, že jinak se nikam nepohneme. Nějakou chvíli bylo na její tváři jasně patrné, že svádí těžký vnitřní boj, ale nakonec přece jen souhlasila. Kameru nechala běžet a pobídla mne, abych tedy vyprávěl.

 

Víte, já jsem přesvědčený, že každý se narodí s nějakým darem. S darem, který mu může pomoct dosáhnout cíle, smyslu, poslání, říkejte tomu, jak chcete. Někdo o svém daru ví, někdo ne, někdo ho hledá a nenajde ho třeba celý život, někdo mu naopak nemůže uniknout, i kdyby sebevíc chtěl. Ten druhý případ se týká i mě. Svůj „dar“ jsem po většinu života považoval spíš za prokletí, za takovou krutou hříčku osudu. Já totiž všude slyším hudbu. Už od časů dospívání. Vím, že to zní zvláštně a těžko představitelně, ale je to tak. Samozřejmě, že to není permanentní tok muziky, není to tak, že bych nevnímal, nezažíval nic jiného. Ale často se mi stává, že v určitých situacích, a nemusí to zdaleka být nějaké ušlechtile inspirativní momenty a scenérie zapadajícího slunce nebo labutích námluv, se mi v hlavě začnou odvíjet melodie, které ta daná konkrétní situace odstartuje. Třeba na procházce u řeky. Dojdu ke splavu. Zurčící a šumící a řvoucí a bouřící voda, to je všechno melodie, ale taky třeba zvuk projíždějící tramvaje nebo bagru hloubícího výkop. Z toho neoduševnělého obyčejného zvuku je najednou hudba, má to barvu, má to téma. Já vím, že to zní uhozeně, ale je to tak.

 

Nebo padající listí, zvuk motoru auta, když se rozjíždí, přibližující se a vzdalující se houkání policejní sirény nebo zvuky vaření. To všechno je hudba. A jaká! Když moje přítelkyně chystá sváteční oběd, je to doslova symfonie. Krájení surovin, loupání cibule třeba, cinkot nádobí, míchání vařečkou, bublání vroucí vody a poskakování pokličky na hrnci, syčení kapek odkapávající na horkou plotnu, hučení digestoře, nandavání jídla na talíř…, to všechno se mi v hlavě spojuje v mohutný široký proud hudby s tisícovkou nástrojů a já je všechny slyším, všechny party, každý jednotlivý tón, všechno v dokonalé harmonii, v souladu, jehož krása je tak nevýslovná, že to nedokážu slovy popsat.

 

Reportérka na mě zírala částečně nevěřícně a částečně rozladěně a zdálo se, že vůbec neví, co si o tom má myslet. Nezmohla se na žádnou otázku, ani na tu nejmenší reakci, a tak jsem pokračoval dál.

 

Ono to vůbec nezní špatně a vlastně to zase až tak zlé není. Při cestě do práce vám hlavou zní tu operní árie, tu jednoduchý popěvek jak z MTV. A v době mého dospívání, kdy se tyhle hudební nápady začaly najednou objevovat, to bylo dokonce docela příjemné. Najednou máte v hlavě svoje vlastní naprosto originální rádio, které podkresluje tou absolutně nejpříhodnější muzikou každou myslitelnou situací, jako by to byl film, pro který někdo opravdu dobrý složil dokonalou muziku. Samozřejmě, že netrvalo dlouho a začalo mě napadat, jak by se na něco takového daly balit holky. Ono to zprvu opravdu fungovalo trochu jinak, musel jsem se aspoň maličko snažit, aby se mi myslí rozezněly tóny, aby přišla inspirace. Byla to docela radost.

 

Říkal jsem si, prima, žádný problém, stačí vzít do ruky kytaru, housle, sednout k pianu nebo k notovému papíru a je vystaráno. Navíc by z toho mohlo něco být, pokud by ty skladby nebyly úplně špatné. Třeba bych se takovým komponováním i uživil, kdoví? Zní to opravdu velice jednoduše a jednoduché by to i bylo, kdybych ovšem měl alespoň ten nejmenší hudební talent. Ani netušíte, kolik času jsem věnoval snaze naučit se alespoň základům hry na kytaru a na klavír, nemáte vůbec ponětí, jak dlouho a jak usilovně jsem se snažil a jak marné to bylo.

 

Nedokážu udržet tempo ani rytmus, noty mi splývají a nejsem za nic na světě schopen pochopit systém jejich zápisu. A když už mi přece jen občas něco utkví v hlavě, jsou ty noty pro mě úplně mrtvé, neumím v nich vidět nebo lépe řečeno slyšet hudbu, natož abych těmi technickými značkami mohl zaznamenat všechnu tu nádheru, kterou slyším ve své hlavě. Pokusy o zvládnutí hry na jakýkoli hudební nástroj byly ještě tragičtější. Nedokážu dostatečně koordinovat svoje pohyby, chybí mi  jemná motorika a prostě nezvládám jednou rukou dělat něco úplně jiného než druhou. Prostě to nedokážu.

 

Umíte si to představit? Umíte se vžít do toho, jaké to je? Dokážete pochopit, jak jsem se asi musel cítit, když jsem na každém kroku slyšel ty nejdokonalejší harmonie, které si jen dovedete představit a nebyl jsem schopen převést je jakýmkoli způsobem do skutečnosti? To je něco šíleného! Moje inspirace, můj dar byl ve mně uzamčený a nemohl žádným způsobem ven! Představte si talentovaného malíře, který ve všem, co vidí, spatřuje výtvarné dílo, ale nedokáže ho přenést na plátno. Má ruce, udrží v nich štětec, dokáže ho namočit v barvě a dělat tahy po tom plátně, ale obraz, který vidí jen jeho oči, tam prostě neumí dostat. A přece by tak moc chtěl, protože někde uvnitř roste nějaká zvláštní potřeba, nutkání to udělat. Síla tvořivosti je nekonečná a tahle síla nemůže být níčím spoutaná. Ono to prostě musí ven, jinak se ten malíř zblázní!

 

Nebo si představte fantastického chirurga, který má celou medicínu v malíčku, ví mnohem líp než všichni jeho kolegové dohromady, kde řezat a jak, ale jednoduše mu chybí základní manuální zručnost. On ví, že je skvělý lékař a že by mohl zachránit spousty lidských životů. On ví, že by měl! Ale prostě to nedokáže, nemá nějaký nezbytný talent, nějaký nutný předpoklad, a tak jde dělat saniťáka…, jenže ono to stejně chce ven, stejně ho to dožene a on to musí nějak vyřešit. Jeho inspirace nezmizí, jeho dar se nerozplyne jako pára nad hrncem. Je tu z nějakého důvodu!

 

Reportérka se snad už mírně vzpamatovala z úvodního šoku. Náš rozhovor se očividně ubíral pro ni naprosto nečekaným a zřejmě i zcela nežádoucím směrem. Byla zaskočená – a popravdě řečeno – nebyla zas až tak bystrá a chytrá, aby dokázala adekvátně reagovat. Její poněkud omezená mysl byla nastavená na laciný prvoplánový bulvární skandál, ke kterému jako první přinese moje svědectví, a tudíž do něj vnese světlo a odhalí netušené a šokující skutečnosti. A já jí tady zatím vyprávím něco o svých vnitřních hudebních hlasech. Očividně nebyla schopna přeladit na jinou frekvenci, i když tohle nové téma, které se tu před jejími zraky postupně vynořovalo, mohlo jejímu příběhu dodat nový a snad i zajímavější rozměr. Možná proto a možná taky z pocitu povinnosti, že by už konečně měla přece jen něco říct, z ní vypadla docela hloupá otázka: „Promiňte, to, co říkáte, je ohromně zajímavé, ale jak v tom figuruje pan Hladký?“

„Hned se k tomu dostaneme,“ odvětil jsem trpělivě a pokračoval, jako by se byla na nic neptala.

 

I ve mně se tahle energie mojí tvořivosti začínala hromadit a chtěla se nějak dostat ven. Přivádělo mě to do velice nepříjemných stavů. Už to nebyla milá a vítaná zábava, kterou si člověk mohl krátit dlouhou chvíli na cestě do práce. Už jsem se nemusel ani trochu snažit. Hudba se vynořovala čím dál častěji a byla čím dál neodbytnější, asi jako když si ráno pustíte nějakou pitomou písničku v rádiu, a pak se vám honí hlavou celý zbytek dne a vy se jí nemůžete zbavit, ať děláte, co děláte. To určitě znáte.

 

Často mě bolela hlava, trpěl jsem úpornými a nepředvídatelnými migrénami, výkyvy nálad a vposledku i depresemi. Léky nepomáhaly a já pozvolna nabýval přesvědčení, že z téhle situace už není cesty ven. Začal jsem tu svou hudbu, kterou jsem kdysi míval rád, upřímně nenávidět, snažil jsem se to nějak zastavit, ale nemohl jsem. Byl jsem přesvědčený, že mě postihlo jakési nespravedlivé prokletí, nějaký trest za hříchy, kterých jsem si vůbec nebyl vědom. Ale nedalo se nic dělat, ždímání pračky, čištění zubů nebo zvuk fénu, ječícího z koupelny, to všechno spouštělo lavinu hudebních nápadů, kterými se mi hned vzápětí rozeznívala hlava.

 

Jediným člověkem, který tohle moje malé trýznivé tajemství znal, byla moje přítelkyně. Popravdě řečeno, měl jsem za to, že se vážně nemám čím chlubit a za svůj „dar“ jsem se ukrutně styděl; tedy spíš za svou neschopnost přetavit ho v něco hmatatelného. Před svou přítelkyní jsem to ale tajit nemohl, obzvlášť když začala vnímat všechny ty moje změny k horšímu, to moje trápení a chřadnutí. Tak proč to nezkusíš prostě zazpívat, řekla mi naprosto automaticky, když jsem dokončil své bolestné svěřování, k tomu nepotřebuješ umět ani noty ani hrát na žádnej nástroj. Nechápu, že mě to nenapadlo samotného, ale v tu chvíli to vůbec nebylo důležité. Měl jsem pocit, že ji samou vděčností a radostí snad umačkám, a kdybych se to už dávno nestalo, byl bych se do ní v tu chvíli určitě zamiloval.

 

Zazpívat to přece můžu, i když třeba trochu falešně. A opravdu, můj zpěv sice skutečně není z nejčistších, ale jinak se tahle forma vyjádření celkem osvědčila. Začal jsem své melodie nahrávat na diktafon společně s neumělými a řekl bych dokonce s diletantskými poznámkami technického charakteru, jako například nástroje, které mají hrát, v jakém tempu, jaké má být aranžmá a tak dále. I tenhle neumělý způsob realizace mého tvořivého potenciálu přinesl, kupodivu, jistou úlevu. Bylo to fajn, ale samozřejmě to nemohlo stačit. Po nějaké době více méně spokojeného přežívání se ozvaly migrény a deprese znovu. Bylo jasné, že jsem se zasekl napůl cesty, ale neměl jsem nejmenší tušení, jak pokračovat.

 

Redaktorka začala proti mně neklidně poposedávat. Byla netrpělivá a patrně se dost nudila. Nebyla to moje věc, nebyla to vůbec moje záležitost, to jsem věděl víc než dobře. Ty věci prostě musí jen spatřit světlo světa, energie se uvolní a rovnováha se obnoví. Jestli to tuhle pipinku baví nebo zajímá, je naprosto vedlejší. Stejně jako já v téhle věci ani ona nehraje žádnou roli, krom té, že nějakým prapodivným způsobem umožňuje, aby se odehrávalo právě to, co se zrovna odehrává. Už se ani nepokoušela nějak reagovat nebo vstupovat do děje. A já byl rád. Mohl jsem nerušeně pokračovat. Věděl jsem, že tak jako tak za chvíli ožije. Její téma se blížilo.

 

Nějaký čas jsem byl zase zaseknutý na mrtvém bodě. Věci dala do pohybu opět až moje přítelkyně. Jedna její kolegyně z práce se zmínila o tom, že její tchán je muzikant a jeho jméno se nějak usadilo mé milé v hlavě. Pár týdnů si tam tahle informace pobyla, až se nakonec přetavila v myšlenku, v nápad. Přece by to stálo za to, zkusit se s tím hudebníkem sejít a promluvit si o tom všem. Kdoví, třeba to něco přinese, třeba by aspoň něco poradil… Byl jsem té myšlence nakloněný, i když, jak už řečeno, jsem za své trable s muzikou dost styděl a ventilovat tyhle věci před úplně cizím člověkem mi nebylo ani trochu příjemné. Ale člověk občas musí něco skousnout.

 

Jméno toho muzikanta mi bylo jaksi vzdáleně povědomé, nebyl žádnou celebritou, nebyl rozhodně superhvězdou první velikosti, ale když jsem se s ním pak setkal, poznal jsem ho. Ano, občas jsem ho zahlédl v televizi někde vzadu na pódiu ukrytého za první linií frotmanů a vip hudebníků a zpěváků. Podle všeho to ale byl nadaný a schopný hudebník, a jak jsem zjistil až mnohem později, vystudoval (na rozdíl od většiny těch rádobyhvězdiček) konzervatoř, a měl tudíž ucelené hudební vzdělání. Ale nejen to, on byl skutečně nadaný a talentovaný a dokonce se věnoval i skládání, ačkoliv, pokud vím, žádnou díru do světa nikdy neudělal ani s tím. Svým způsobem to muselo být dost frustrující, vidět před sebou ty zástupy netalentovaných nedouků, kteří sklízejí ovace, obdiv i tučné honoráře, zatímco on, jejich pravý opak živoří v poněkud pokořujícím ústraní a musí si přivydělávat hraním na svatbách a venkovských tanečních zábavách. To všechno není těžké pochopit, ale někomu je to prostě souzeno.

 

„Myslím, že víte, o kom tady mluvím,“ usmál jsem se na tu pěknou televizní tvářičku, která se už mezitím znovu poněkud probrala k životu. Přikývla snad až trochu příliš horlivě a radostně zamrkala.

 

Když jsem se s Hladkým poprvé setkal, trochu se mi třásla kolena. Přece jenom byl profesionálním hudebníkem a vcelku uznávaným. Co jsem mu mohl nabídnout? Co jsem vůbec mohl říct? Seděli jsme u něj v obýváku a já mu vyprávěl o tom, co mě trápí. Naslouchal pozorně a s pochopením a já se postupem času víc a víc osměloval. Byl to právě on, kdo mě přesvědčoval, že to, co mám, je rozhodně velmi vzácný dar a že ho určitě nemám nijak zatracovat ani se ho pokoušet nějak zastavit nebo omezovat. Právě naopak. Pokoušel se mě přesvědčit, že takovou inspiraci je třeba všemožně rozvíjet a že se jistě najde způsob, jak ji „přivést na svět“.

 

Na další setkání už jsem přinesl své neumělé nahrávky. Těžko můžu vyjádřit, jak příšerně jsem se styděl, když jsem pouštěl první z nich. V těžkých rozpacích jsem po prvním motivu začal rychle a horlivě popisovat, jak ho slyším, jaké nástroje ho hrají, jak se to téma dál rozvíjí a co by se s tím podle mého názoru dalo vymyslet dál. Snažil jsem se prostě ten trapas co nejrychleji zamluvit. Ale Hladký se mi ani v nejmenším nevysmál, neměl mě za blázna. Pokyvoval vážně hlavou a zdálo se, že o něčem přemýšlí. Po chvíli vstal z křesla a sednul za klávesy. V příštím okamžiku jsem zažil něco, za co mu do nejdelší smrti – a nejspíš ještě mnohem dýl – nepřestanu být vděčný. Zahrál ten můj motiv naprosto přesně tak, jak jsem ho nosil v hlavě. Přejel mi mráz po zádech a zmocnila se mě tak nečekaná a tak silná euforická radost, že jsem měl pocit, že vyletím z kůže. Ano! Ano! Ano! To je přesně ono! Křičel jsem jak úplný blázen. Bylo v tom opravdu něco nadpozemského. Takhle to má být! Přesně takhle to má být!

 

Prosil jsem ho, aby to přehrál znovu a znovu a on, díky vymoženostem moderní elektroniky, přidával další a další nástroje a vrstvy a během hodiny z toho byla v podstatě hotová skladba. Bylo to venku! Bylo to dokonalé! Perfektní! Tu radost si nikdo neumí představit. Po všech těch letech to bylo venku. Jako když se protrhne přehrada. Užíval jsem si to naprosto neskutečně a Hladký byl ten, kdo mi tohle umožnil. Byl jsem mu za tak vděčný, za to, že se mi nevysmál, neposlal mě pryč a takhle neuvěřitelně mi pomohl. Těžko se to vysvětluje, a kdo něco takového nezažil, jen obtížně to pochopí. Hladký byl mýma rukama, tentokrát už šikovnýma, byl nástrojem, na který jsem dokázal zahrát svoje hudební nápady, svou vnitřní hudbu, byl nástrojem, skrze který se moje nahromaděné napětí uvolnilo a proměnilo se v čiré štěstí. To se musí zažít, tady už slova nestačí…

 

Od té doby jsme se začali setkávat pravidelně a dokonce čím dál častěji. Já přinášel stále nové a nové nápady, on je zaznamenával do hudebně srozumitelné řeči, přehrával a aranžoval a výsledkem byla vždycky naprostá radost. Připadal jsem si až trochu hloupě, že toho vynikajícího muzikanta připravuju o tolik jeho vzácného času a chtěl jsem mu to nějak vynahradit, ale on o tom nechtěl ani slyšet. Navíc to pro mě bylo jako droga. Nemohl, nedokázal jsem se toho vzdát. A vlastně ani nebyl důvod, proč se vzdávat něčeho, co tak úžasně funguje.

 

Tohle naše setkávání trvalo víc než rok. Za tu dobu jsme společně přivedli na svět obrovskou spoustu muziky a opravdu se zdálo, že nás to oba neskutečně baví. Něco takového lidi samozřejmě dost sblíží a myslím, že se z nás postupně stali víc než kamarádi. Jenže u mě se začalo něco měnit. Moje hudba začínala být jaksi tišší, komornější, čím dál jednodušší, jakoby ten gejzír inspirace, který vytryskoval doširoka, daleka, barevně a s hlasitým burácením, přešel do zvláštně tlumeného černobílého šepotu. Zprvu jsem z toho byl zklamaný, rozhozený a zmatený. Jakoby mi někdo sebral moji nejoblíbenější hračku. Zároveň jsem ale v tom ztišení začínal pomalu slyšet něco, co zaznívalo pod tím vším, pod tím hlučným i pod tím tichým.

 

A to, co jsem pod tím vším začal slyšet, bylo mnohem, nesrovnatelně, nevýslovně krásnější, než cokoliv, co jsem kdy před tím ve své hlavě slyšel. Bylo to nevyslovitelné, nepopsatelné, nehratelné. Věděl jsem, že tohle by ani Hladký nedokázal zahrát, tohle se totiž zahrát nedalo. Všechno hmatatelné se v tom rozplývalo do prázdna a zároveň s tím přicházela nevýslovná blaženost, mír a jemnost, pro kterou se nedá najít vhodný výraz. Poprvé v životě jsem necítil potřebu dostat tuhle „hudbu“ ze sebe ven. Tentokrát nebyla ve mně, ale já v ní. Ona byla všude. Začal jsem tuhle sotva znatelnou vibraci slyšet ve všem. Tam, kde byla dřív hlasitá symfonická nebo rocková inspirace, zaznívala teď jen tahle tichá velejemná krása. Najednou mi došlo, že ona tam byla i před tím, jen byla překrytá všemi těmi hudebními zvuky a hluky, které byly proti ní najednou tak neskutečně maličké.

 

Vnímání téhle nové a dosud neznámé vibrace mi bez nadsázky naplnilo celý život. A naplňuje dodnes a vždycky bude. Je to totiž základní posvátná vibrace Vesmíru, vibrace, z níž je všechno stvořené, z níž všechno pochází a zase se do ní navrací. I vy jste ve skutečnosti touhle fantastickou, neviditelnou a nehmotnou vibrací.

 

Pěkná televizní tvářička nevěděla ani v nejmenším, o čem to tady mluvím. Nevadilo mi to, počítal jsem s tím. Tohle muselo být řečeno, to byl pravý důvod celého našeho rozhovoru a já bych ho v téhle chvíli nejraději ukončil. Když jsem si ale představil ten zklamaný výraz v jejím půvabném obličeji, přišlo mi jí přece jen natolik líto, že jsem nabídl, že uvařím kafe, dáme si pauzičku a pak to dorazíme. Nepokoušela se skrývat své zklamání z průběhu dnešního natáčení. Ráno celá jen zářila vzrušeným očekáváním vytoužené senzace a teď tohle prapodivné nesrozumitelné žvanění tady toho blázna. Tolik ztraceného času. Jak z něčeho takového, propánaboha, udělá reportáž, která bude mít aspoň trochu hlavu a patu? A tak jsem uvařil to kafe a ujistil svou společnici, že teď už to pro ni začne být zajímavější, i když ve skutečnosti ta zajímavá část příběhu nebo lépe řečeno příběh celý v tuhle chvíli právě skončil.

 

Nějakou dobu jsme se ještě vídali spíš ze „staré“ známosti, než že bychom něco zázračného dělali nebo vymýšleli. Naše setkání už ale byla čím dál méně častá, až jsme se za nějaký čas přestali vídat úplně. Rozešli jsme se jako přátelé a já pak o Hladkém dlouho neslyšel. Jenže neslyšet o „jeho“ cédéčku, které potom vydal a které znamenalo zlom v jeho dosud poněkud nevýrazné kariéře, dost dobře nešlo. Těch písniček a skladeb si prostě nešlo nevšimnout. Byla jich plná rádia i televize, Hladký byl najednou všude. Vzpomínám si, jak jsem šel po ulici kolem nějaké kavárny se zahrádkou plnou lidí. Bylo léto, svítilo sluníčko a já bych býval skoro podlehl pokušení taky si tam na chvíli sednout, dát si něco dobrého, přečíst si noviny a jednoduše vypnout. Ale měl jsem namířeno na nějakou schůzku, a tak jsem pokračoval dál. Ale z rádia, které na té zahrádce vyhrávalo, jsem uslyšel velice povědomou, známou melodii. Nemohl jsem si ji hned zařadit, ale to netrvalo dlouho. No samozřejmě, byla to jedna z těch mých. V té chvíli mi bylo naprostou záhadou, jak se mohla dostat do rádia. Ani ve snu by mě nenapadlo to jediné možné, a jak se záhy ukázalo, i pravdivé vysvětlení. Tenkrát to bylo poprvé, co se mi to jeho cédéčko připletlo do cesty.

 

Pak už věci nabraly rychlý spád. To album, na které namixoval naprosto neuvěřitelnou a na první pohled zcela nesourodou směs popu, rocku, jazzu i symfonické hudby, se začalo neskutečně dobře prodávat, a jak už jsem se zmínil, muzika z něj zaplnila éter tak, že se to nedalo přeslechnout. Hladkému se díky mojí hudbě skoro přes noc změnil život a najednou byl katapultován mezi největší hvězdy tuzemského šoubyznysu. Musela to pro něj být totální satisfakce po všech těch letech uměleckého strádání v ústraní. Byl teď slavný a bohatý a všechny dveře se před ním otevíraly. Ale to všechno už, koneckonců, znáte sama.

 

Já to v tom prvním období vůbec tak nebral. Ohromně se mi to celé líbilo, měl jsem dojem, že se to vážně moc povedlo a snažil jsem se s ní spojit, abych mu to řekl a abych mu pogratuloval ke skvělému nápadu a ještě lepší realizaci. Ale Hladký si mezitím změnil telefonní číslo, přestěhoval se, a pokud můžu soudit, zaměstnal i ochranku, která k němu pouštěla jen vybrané a příslušně prověřené osoby. Evidentně jsem na seznamu nebyl. Když mi to celé došlo, nemohl jsem tomu uvěřit. Že by někdo udělal takovou hloupou věc jenom kvůli penězům? Kvůli něčemu tak pitomému a malému se otočit zády k něčemu důležitému a velkému? Vážně to někomu stojí za to? Asi jo. Dlouho jsem se tím ale nezabýval. Bral jsem to jako cenu za svoje Poznání, jako cenu za to, že teď už doopravdy slyším, že i díky Hladkému se mi otevřely brány a já směl vstoupit. Nakonec, odměnu za to, co pro mě udělal, si jistě zasloužil, i když ji určitě mohl dostat mnohem důstojnějším způsobem.

 

Čas plynul a já neměl potřebu se tím ani v nejmenším zabývat. Nebyla a není to pro mě jakkoliv důležitá záležitost. Minulost vás přestane zajímat, když žijete ve věčně přítomném božském óm. Až před pár měsíci se mi to všechno připomnělo, když se ozvala kolegyně mé přítelkyně, právě ta, která nás kdysi s Hladkým seznámila. Oznámila nám, že její tchán zemřel a že v posledních dnech svého života to všechno přiznal. Ale to už taky víte. Neměl prý odvahu se se mnou sejít a vyříkat si to z očí do očí. Škoda. Hlavně pro něj, protože by býval mohl zjistit, že jsem mu to nikdy neměl za zlé. Ale jak říkám, pro mě to už žádný význam nemá a tahle pochybná epizodní aférka vlastně neměla význam nikdy.

 

Redaktorka ožila. Bezmála v křesle poskočila a tváře se jí zase vybarvily zdravou červení. Teď konečně jsme se dostali k tomu, o čem chtěla natáčet, konečně jsme byli u jádra jejího tématu. Vychrlila na mě takový příval otázek, které měla jistě pečlivě dopředu připravené, že jsem je jen stěží stíhal registrovat. Ptala se na všechno možné, od toho, zda se hodlám o všechny ty miliony soudit, co by pro mě bylo zadostiučiněním, jestli budu za to všechno požadovat veřejnou omluvu, no jo, ale od koho vlastně? jestli se teď v mém životě něco zásadního změní, až po to, které jídlo měl Hladký nejradši, ale to asi bude vědět spíš jeho rodina, že? co rád dělám ve volném čase, jak to bude s autorskými právy do budoucna…

 

Trpělivě a s úsměvem jsem na všechny ty pitomosti odpovídal. Nakonec i ona si zasloužila svou odměnu, že tu vydržela tak dlouho sedět. I když ani trochu neposlouchala. ÓM.