Ta jediná pravá láska

Annie seděla doma v kuchyni.
Její nejoblíbenější místo. Plné romantiky. Provoněné láskou.
Vlastně všechna její místa byla oblíbená, nacházelo-li se na nich jídlo. Bylo ji jedno, kde je. Je-li tu i jídlo, je šťastná. Občas žárlila, když kdokoli vedle ní cokoli jedl. Chtěla v takových chvílích být danou osobou, která právě přicházela do styku s předmětem její lásky. Chtěla s ním být sama, v soukromí a plně si ho vychutnat.
Ovšem podmínka přítomnosti jídla byla vždy splňována ve všech kuchyních. Proto tohle místo měla tak ráda.
Tedy vlastně ne úplně ve všech. (Autorka si vzpomněla na vlastní prázdnou ledničku.)
A vlastně ani ne vždy.

Annie seděla za prázdným stolem a přemýšlela. Jak je to možné? Proč v lednici není vůbec nic?
Bez jídla! Připadala si osamoceně. Chtělo se jí plakat. Jídlo bylo její jistotou. Bylo pro ni vším. Vždy, když ji bylo nejhůř, mohla se jít najíst. Když naopak měla z něčeho radost, měla tu možnost jít něco sníst. Jídlo ji neopustilo v žádné situaci. Ať se smála, plakala, byla naštvaná, smutná či veselá… Vždy tu pro ni bylo. Jídlo ji nikdy neřeklo „Dnes na tebe nemám čas.“ Nikdy ji neodmítlo.
Vídala se s ním každý den, tvrdila mu, jak moc ho miluje, snila o něm ve snech. Opouštěla ho pouze málokdy. Nevydržela bez něho obvykle déle než několik minut.
Ale teď byla lednička prázdná. Co bude dělat? Znova ji otevřela a chvíli doufala, že prosebným pohledem svou lásku přivolá. Když po několika hodinách zůstal v lednici stále jen prázdný kelímek od bílého jogurtu, snahu vzdala.
Posadila se opět bezmocně ke stolu.
Náhle se prudce zvedla: „Už vím,“ prohlásila nahlas, i když vlastně nevěděla, ke komu mluví. (Ke čtenářům téhle povídky přece.)
„Je mi jedno, jak jsi daleko, kolik sil a peněz mě to bude stát, zda budu čelit četným zraněním nebo snad dokonce padnu únavou polomrtvá. Na ničem z toho nezáleží. Jsi světlem v mé lednici a především světlem mého života! Jsi mou životní energií, hlavně jsi-li plné cukru. Často kvůli tobě nespím, to pokud obsahuješ kofein – ale i kdyby ne, sním o tom, jak tě samou láskou sním. Přestože si někdy nerozumíme, protože jsi zkrátka špatně okořeněné, vždy mi toto nedorozumění vynahradíš během krátké chvíle,Miluji tě jako nic jiného na světě. Vidím tě všude kolem sebe a přestože tě někdy kvůli vysoký cenám nemůžu mít, vždy nakonec přijde den, kdy obětuji i svou poslední korunu za jednu probdělou noc s tebou. Jídlo! Miluji tě a musím tě mít hned teď a tady. A udělám cokoli proto, aby si tu bylo opět se mnou.“
Vyčerpáním se svého vyznání lásky padla zpět na židli.
„Jdu si pro tebe,“ škubla sebou po minutě zírání do prázdna. Vstala a vyrazila do nedalekého obchodu.
Představy na romantickou večeři při svíčkách ji plně ovládly, když házela jeden produkt za druhým do nákupního košíku.