Svítání

Smutek a slzy provázely její dny. Nevěděla, co znamená žít. Žila a přitom byla mrtvá. Mrtvá za živa. Zahrabali ji hodně hluboko pod zem. A ona se nedokázala dostat na povrch sama. Křičela! Prosila, ale nebyl nikdo... Nikdo! Kdo by ji slyšel. Podal pomocnou ruku. Měl ji rád. Dlouho se toulala krajinou jen se svým stínem. Nepochopena. Nespatřena. I když davy lidí bloudily kolem. Nikoho nezajímalo, proč hledí k zemi... Bloudila a netušila, že tmu rozeženou paprsky slunce, které bylo znavenou nekonečnými spory s mraky. Ale než se to mohlo stát, musela si sáhnout až na samé dno. Poznat nepoznané. Znovu se narodit z kapky krve darované.

Přístroje hlídaly činnost jejího srdce. Srdce děravého jak cedník. Olověná víčka se pomalu otevírala. Zvedala se opona. Viděla! První sněhové vločky se snášely na polonahou zem a poskytovali jí ochranu. Nebála se, i když nevěděla, kdo je! Nepoznávala předměty kolem sebe... Oči jen tupě hleděly vpřed a v potůčcích propouštěly bolest, která se draha na povrch. Z hlubin. Hlubin nitra. "To bude dobré." Často slýchávala. Ale těm slovům nerozuměla. Nevěřila. Vstát se pokoušela. Nešlo to. Krajina ubíhala, měnila se, jak život, který se neprožívá, ale jen sleduje. Jela domů!? Střepy vzpomínek se snažila slepit v celistvý obraz. Vždy ale nějaký kousek chyběl. A nebyl jen jeden. Slunce prokukovalo. Nevyhrálo ještě svou bitvu, ale bylo blízku. Blízko vítězství.
Hledala dlouho sebe samu a nikdy by to asi nedokázala nebýt andělů, kteří jsou mezi námi. Není jich mnoho, ale jsou. Tito andělé nemají bílá křídla, ale zato mají srdce na správném místě, ruce, které umí pohladit, a slova ve skutky dokáží proměnit. Tak opět vysvitlo slunce v její mysli.