Shocking

Blížil jsem se ke dveřím dříve tak známého newyorského bytu. Dříve… Dlouho jsem tam nebyl, stěží jsem trefil. Myšlenky mi sváděly zuřivý boj. Ta nejistota… Uvidí mě Kurt rád? Nebo už si někoho našel? Neodstěhoval se?

 

Nervózně jsem zaklepal. Chvíli se nic nedělo, než se dveře otevřely. Stála v nich Rachel. "Blaine," špitla bezvýrazně. Nevypadala, že by byla překvapená nebo mě ráda viděla.
"Ahoj Rachel, Kurt… Je doma?" přinutil jsem se usmát.

 

"Kurte!" zavolala, a když přišel, nechala nás samotné. Nezměnil se. Zářivé modré oči, dokonalý účes, jemný úsměv, upnuté kalhoty… Co?! Šokovaně jsem si ho prohlédl. Pod červeným svetříkem se mu viditelně rýsovalo pevné těhotenské bříško.

 

"Ahoj Blaine, dlouho jsme se neviděli," poznamenal. Já jsem zatím s vykulenýma očima a otevřenou pusou počítal. Bylo to pět měsíců, co jsem odešel. Hádal jsem, že Kurt mohl být tak v sedmém měsíci. Znamená to, že je to moje dítě?

 

"Blaine, vnímáš mě?" jeho božský hlas mě vytrhl ze zamyšlení.
"Promiň," omluvil jsem se, "jen… Jsem v šoku," přiznal jsem. Ochranářsky si objal bříško jednou rukou. "Můžu se tě zeptat… Čí to je?" zamumlal jsem.
Usmál se: "Hádej."
Do očí mi vhrkly slzy, když jsem ho objímal: "Proč jsi mi nedal vědět?"