Hello. It's me...

I’m so horny

But that’s okay, my will is good

Leželi celí zpocení v postkoitálním objetí, jejich srdce ještě pořád bušila do hrudních košů a odmítala se vrátit na svoji obvyklou tepovou frekvenci, protože sakra, právě se pohnula země a oba dva moc dobře znali moudrost Ernesta Hemingwaye a jeho tvrzení, že se země s milenci pohne jenom párkrát za život. Jestli vůbec.

S propletenýma nohama a doteky, najednou zvláštně plachými a stydlivými, jako by právě mezi nimi nedošlo k „velkému třesku“ se vraceli do reality a na jejich rtech pomalu odumírala otázka, ta kardinální otázka, kterou se oba zuby nehty snažili nepoložit tomu druhému, protože byli příliš zbabělí na to, aby dokázali vyslechnout odpověď.

A pak se Miles, ten otravně racionální s přehnanou snahou být ve všem perfektní, zvedl jemně a zároveň rozhodně natolik, že se Viktor ani nesnažil protestovat, protože ho už znal a věděl moc dobře, že když se Miles jednou pro něco rozhodne, je to definitivní, jako nová konstanta nebo pitomej vzoreček, kterej je potřeba se nadrtit.

„Už musím,“ dodal Miles, jako by ještě musel něco dodávat. Viktor se občas…vlastně dost často musel pozastavit nad svojí trpělivostí, kterou s Milesem měl. Kolikrát si říkal, že tohle už stačí, že Milesovi předvede „Hysterku Viktorii“, přesně tak, jak to okoukal od všech možných hysterických potvor na všech různých druzích večírků- s trávou, bez trávy, s herákem, s trávou a herákem, s éčkem a trávou a tak dále…Měl jistou představu, jak by měl začít, jaká hlasitost by byla optimální a už předem se rozhodl, že může použít slova jako „debil“, „sobeckej kokot“ a/nebo „oportunistickej hajzl“ (jeho favorit), ale stačil mu jeden pohled do Milesových zvláštně modrých očí a věděl, že mu nedokáže říct ani hajzl, ani debil.

Takže tiše trpěl, čas ubíhal a Miles nepřestával vstávat z postele a rozbíjet Viktora na menší a menší kousky, aniž by o tom věděl.

     Viktor se převalil na záda a zíral do stropu. Prohrábl si vlasy a snažil se ignorovat, jak ho zase ztrácí. Miles spěšně procházel byt a hledal kusy svýho oblečení- kalhoty, triko, košili. Viktor neudržel svoje oči na ničím nezajímavém stropě- pozoroval Milese, jak se oblíká a zatraceně, nedokázal si představit nikoho krásnějšího, ačkoli mu bylo jasný, že pro kohokoli jinýho by byl Miles absolutně tuctovým klukem. Příliš hubeným. Příliš kostnatým. Příliš nevýrazným. S klíčními kostmi, po kterých šílel, příliš vystouplými, nosem příliš žensky tvarovaným a vzhledem příliš připomínajícím závisláka na heroinu. Viktor to všechno věděl a ani to mu nezabránilo být Milesem absolutně fascinován. Věděl jen, že ho chce.

Miles, kompletně oblečený se naklonil nad postel a políbil Viktora. Viktor mu přehodil ruku kolem krku a nenáviděl se za to, jak všechno z něj vyloženě ječí: „Nechoď pryč, já tě kurva potřebuju,“ zavřel oči jako patetická školačka při první puse.

      Miles odešel a Viktor se vrátil k zírání na strop. Zapálil si cigaretu, v duchu slyšel Smashing Pumpkins a Milese, když mu řekl, že ho miluje. Nikdy se nechtěl stát na nikom závislým a udržoval si tuhle iluzi tím, že se od Milese držel alespoň na veřejnosti co nejdál. Ale nebylo to nic platné, Miles byl pro nějako magnet, jako dvou set wattová žárovka, kolem níž kroužil a nedokázal pochopit své štěstí, že mu může být tak blízko. Nebylo divu, že je gay, když ho jeho vlastní city dokázaly tak dokonale vyřadit z provozu.

     Viktor si dopřával svoji první cigaretu ve čtyři ráno, Miles vyšel z domovních dveří a udělal to samé. Nesnášel, když někdo kouří cigarety uvnitř domu a v duchu spílal Viktorovi do čuňat pokaždé, když si zapálil v blízkosti záclon, povlečení nebo čehokoli, co potom nasáklo tím nezaměnitelným pachem barů, hospod a pajzlů. Přece jen to ale byl Viktor, jeho Viktor, takže to přece jen dokázal přejít mávnutím ruky. Viktor s cigaretou v puse, zatímco se dojemně a roztomile sklání nad svým notebookem a píše jednu z dalších neuvěřitelných básní nebo divadelních her. Viktor, držící cigaretu a hrnek kafe místo snídaně. Viktor, šlukující během jednoho z dílů Chcete být milionářem, který opakovali ve tři ráno spolu s nudnými dlouhými bloky teleshoppingu, rozvalený v křesle s nohama na jedné z opěrek, během záchvatu insomnie nebo migrény nebo poté, co se probudil z noční můry a už nebyl schopný usnout, dokonce ani když ho Miles objímal a vůně jeho kůže útočila na Viktorovy čichové receptory.

     Miles zahnal vzpomínku na Viktorův vyděšený obličej a na rty pevně semknuté, kdykoli se pokoušel z něj dostat, co se mu zdálo. Viktor měl svá tajemství. Byl to Viktor a jeho roztomilé podivínství, jeho plachost, která opadla, kdykoli se s ním dostal do postele, Viktor s dětskýma očima. A pak tu byl Viktor, Viktor Tajemství, Viktor, který si v sobě nese nějaké neviditelné stigma s odvahou sobě vlastní, Viktor, který se v jeho představivosti mohl ztotožnit s jakoukoli mýtickou děsivou temnou bytostí, Viktor, o němž Miles vůbec nic nevěděl a to ho vzrušovalo snad víc než cokoli na světě.

     Bylo to k ničemu, zahánět vzpomínky, už dávno si ho našly a teď útočily na jeho mysl, takže si v roztržitosti zapálil další cigaretu, zatímco jednu mě ještě v puse. Zaklel a na chvíli se zastavil.

     Jednou našel Viktora ve sprše, kde stál pod otevřeným okýnkem na větrání a v ruce držel mrtvou jasně bílou holubici, z níž pomalu kapala krev do odtoku sprchy. Viktor se tvářil zmateně a když na něj Miles uhodil, co to sakra dělá, řekl, že ji někdo postřelil a ona vlétla otevřeným oknem dovnitř, kde umřela. Pak bleskově zmizel z bytu a tvrdil, že ji šel pohřbít. Miles nebyl žádný idiot, ale ten pohled ve sprše ho natolik vyděsil, že se rozhodl, že se nebude dál ptát. Ať to bylo jakkoli, Viktor možná nějak zranil tu holubici, když se ji snažil odehnat, to by mu bylo podobné, nebo se ji možná snažil vyrvat z tlamy nějaké kočky na balkoně způsobil tak víc škody než užitku…Miles na to nechtěl myslet, nechtěl myslet na nějakou skrytou šílenou agresivitu, kterou v sobě možná Viktor má. Ale myslel na to pořád, nešlo mu to celé do kupy s Viktorem, vegetariánem, který každý měsíc přispíval na fond ochrany zvířat a poté, co zhlédl šokující dokument z jatek se zúčastnil jedné z demonstrací v hlavním městě.

     A pak, po nějaké době, když spolu byli asi osm měsíců a poprvé se spolu vyspali, Miles zjistil, že má Viktor pod postelí krabici plnou ostrých předmětů. Neřekl by ani popel, kdyby v té krabici byla sada svátečních příborů, dokonce by přešel i to, že si ji schovává pod postelí, na Viktora by to bylo dost ujeté, ale tohle byly pečlivě poskládané nože, každý jiný, v pravém úhlu k nim troje stříbrné nůžky a několik zalamovacích nožů, které se používají k přeříznutí lepenky na krabicích nebo tak…Miles byl totálně vyvedený z míry. Tohle si nedokázal nijak vysvětlit. Vlastně dokázal, byl si tehdy skoro jistý, že je Viktor na BDSM, sado- maso a tyhle věci, ale byl příliš vyděšený se ho na to zeptat přímo. Nicméně Viktora miloval a tak mu koupil porno tohoto typu. Když mu tu věc zabalenou v dárkovém papíře podával, měl pohled sklopený do země a hrozně se červenal. Viktor roztrhl papír, povytáhl obočí a zahleděl se na Milese. „Tohle tě bere, jo?“

     Miles miloval Viktora víc než cokoli na světě, ale zároveň (nebo možná právě proto) měl o něj tím větší strach, čím déle byli spolu. Postupně začal pociťovat onu svazující hořkost lásky, byť nepochopené a pocit zodpovědnosti, který na něj Viktor hodil. Věděl, že je s ním něco špatně a taky věděl, že je to on, kdo ho musí chránit, jenže…

Jenže. Tohle miniaturní jenže postupně nahlodávalo všechno, co oba tak pracně budovali a pro co oba do krve bojovali.