Bolest lásky

Když se vzbudila, zjistila, že je spoutaná. Ležela na posteli, ruce svázané za zády pevným provazem, který pokračoval až k jejím nohám, kde byl několikrát ovázaný kolem jejích kotníků. Jak si uvědomila, probudil ji chladný vánek přicházející z venku otevřenými dveřmi vedoucími na balkon. Pak si HO konečně v šimla. Krčil se v nohou postele. V černém oblečení splýval se stejně černou zdí za ním.
„Pusť mě,“ řekla rázným hlasem. Dobře znala svého věznitele, a tak se nebála.
„To nemůžu,“ on na to. Posadil se do křesla vedle postele a zadíval se jí do očí.
„Nemůžu tě pustit, už to nejde, už je pozdě. Zašel jsem příliš daleko.“ Mluvil tiše, jakoby bázlivě, přestože s ní jindy mluvil sebevědomě.
„Ale no tak. Rozvaž mě.“
„Ne. Opravdu nemůžu. Už se tě nemůžu ani dotknout.“ Při těch slovech natáhl ruku k jejím nohám, ale v poslední chvíli se zarazil.
„Vidíš, k čemu jsi mě dohnala? Musím tě uvěznit, spoutat. Jen proto, abych ti mohl všechno říct.“ Odmlčel se, jakoby čekal, že ona na to něco řekne. Ale ona nevydala ani hlásku. Tak pokračoval:
„Jsi tak nádherná. Nemohl jsem se nabažit pohledu na tebe. Taky se mi o tobě každou noc zdálo, víš? Měl jsem tě plnou hlavu. Tvoje oči, tvá ústa, tvůj hlas. Taková krása a já tě měl tak blízko! Chtěl jsem ti to říct už dávno.“
„A co?“
„Že tě miluju. Ale bál jsem se, bál jsem se odmítnutí. Přesto jsem doufal… ty ses ke mně chovala tak pěkně, byla´s tak milá. Myslel jsem, že…“
„Přece víš, že jsem zamilovaná do jiného,“ namítla.
„To ano! Ano, ano, ano…“ opakoval a v očích se mu objevily slzy. „Ale když… doufal jsem, že jen čekáš, než se vyjádřím… chtěl jsem, aby to tak bylo. Vždyť tvé chování… vypadalo to, že mě máš opravdu ráda.“
„To ano, mám, ale jen jako kamaráda. Pochop to, prosím.“
„Já jsem to pochopil! Tehdy, kdy jsem vás viděl před tvým domem, tehdy jsem to pochopil, všechno. Že se ho musím zbavit, že ho musím odstranit! Nebylo to tak těžké. Víš, jak snadno se nůž vnoří mezi žebra? Jako do másla! Jen trochu zatlačíš…“
„Co to říkáš?“ děsila se.
„Bylo to tak snadné! Ale ty ses ho přesto nevzdala! Potom, co jsem tě vzal k sobě, abys nebyla doma sama, jsem doufal, že ve mně konečně nalezneš zalíbení. Ale pak jsem tě slyšel, jak mluvíš ze spaní. Jak si volala jeho jméno. A přitom si plakala.“
„Prosím, přestaň, už dost…“
„Tehdy jsem si uvědomil, že už nemám naději. Jenže já chtěl, ještě než to všechno ukončím, abys věděla, co jsem musel protrpět, co jsem musel podstoupit, abych se k tobě dostal.“
„Ukončit?“ v jejích očích se objevil strach. „Jak?“ On přešel k nočnímu stolku a vytáhl ze zásuvky revolver.
„Už nebude žádné trápení. Už ne. Teď všechno ukončím.“ Roztřesenou rukou na ni namířil. Jeho tvář se zkřivila úpornou snahou. Nakonec zbraň sklonil.
„Já to nedokážu, já nemůžu…“ rozplakal se. Ona v tu chvíli vydechla úlevou. Ale jen na pouhou chvíli. V dalším okamžiku se jí zastavilo srdce děsem. Chtěla vykřiknout „NE!“, ale nestihla to. Zazněl výstřel… a jeho tělo se s duněním sesunulo na podlahu.