Smutný příběh dvou koní

Smutný příběh dvou koní

Někdo tvrdí, že se nemám, když si musím obstarávat jídlo a bydlení sama, ale někdo mi naopak závidí fakt, že si můžu dělat vše, co se mi zamane.

Nikdo na mne nevěší sedlo, uzdu, jen si volně běhám.

Jsem divoká klisna Midnight Cry.

Teď, když mě vypustili do přírody, mám nekonečně hodně času a nemusím se učit cválat a klusat.

Běhám a skáču a plavu v rybníce a jím čerstvou trávu a přeskakuji pařezy a jsem šťastná a - nevím kolik “a” bych tu vypsala.

Jsem zkrátka nejšťastnější kůň na světě.

A dnes je krásný den. Zajedu se napít k vodopádu.

Běžím žlutým pískem, který je vyhřátý od slunce. Brodím se vodou, která se leskne v odpoledním slunci. Dívám se, jak mi od kopyt odletují kapky vody…

Napiju se čisté vody, která teče přes velké šedé kameny.

Najednou se zaposlouchám. Kromě zpívání ptáčků slyším koňské zařehtání.

Otočím hlavou. Ke mně běží kůň. Je to nejkrásnější hřebec, kterého jsem zatím viděla. Dlouhá černá hříva, která vypadá jako noc, se vlní přes ušlechtilý krk a ocas vrhá odlesky bílé, černé a hnědé. Ani bych se nedivila, kdyby to byl koňský bůh.

Hřebec se mi představí: ,,Ahoj, já jsem Star Magic, a ty?” I jeho hlas zní jako hlas boha…

,,Midnight Cry, těší mě. Ty jsi divoký hřebec, nebo ne?” Kývne hlavou a zeptá se mě, jestli by se ke mně mohl přidat. Když řeknu, že jo, radostně zařehtá.

Ukážu mu mé nejoblíbenější místo. Je to úplně nahoře, na vrcholku vodopádu. Dřív jsem se bála, že tam spadnu. Kdyby se to stalo, byla bych mrtvá. Dole je totiž rozbouřená řeka. Teď už se ale nebojím.

,,Radši pojď pryč, je to tu nebezpečné”, řekne Star Magic. Já mu odpovím, že to tu znám, ať se o mě nebojí. No a jak jsem šlápla na mokrý kámen, ujelo mi kopyto. Už jsem skoro spadla, ale Star Magic mě na poslední chvíli strčil zpět na pevnou zem.

ČAS UBÍHAL A MY JSME SE ZAČALI MÍT RÁDI…

Jednoho dne Star Magic prohlásil, že jsme spolu už rok a že to musíme oslavit. Navrhla jsem tedy, že půjdeme k vodopádu.

Byli jsme na úplném vrcholku. Já jsem běžela napřed, ale protože foukal vítr, neviděla jsem přes hřívu na konec skály. Jen tak tak jsem se stihla zastavit. Pode mnou se zachvěla zem. Star Magic na mě křičel, ať jdu pryč.

Nešlo to. Nohy jako by byly z kamene. Star Magic ke mně přiskočil a strhnul mě zpět ke straně, abych nespadla.

Pod ním se ale kámen definitivně utrhl a on spadl do propasti. Je mrtvý…

Rozběhla jsem se k propasti a zakřičela jsem: ,,Navždy zůstanu s tebou. Miluji tě, Star Magicu!!!”

To bylo to poslední, co jsem stihla říct, než mě pohltila nicota...