Nedělej věci, které se nevyplácí

Nedělej věci, které se nevyplácí

Ráno, než s mamkou jedu autem do školy, potkávám autobus. Vždy po něm hodím sněhovou kouli. Nevím proč, jestli chci machrovat, ale prostě to dělám.

Jezdí v něm takový starý, tlustý řidič. Než stihne vylézt z autobusu, aby mi vynadal, uteču domů nebo se někam schovám.

Máma o tom naštěstí neví. Jednou jsem viděl, že řidič někomu volá. Bál jsem se, ale policie ani nikdo jiný nepřijel. Třeba mě chtěl jen postrašit.

Jenže jednou v zimě se stalo něco hrozného. Hodil jsem po autobusu sněhovou kouli, jako vždy. Pak jsem nasedl do auta a čekal, až přijde mamka a odveze mě do školy. Nic zvláštního.

Když mamka přišla a otočila klíčkem, nic se nestalo. Zkoušela to stále znovu, ale auto ne a ne naskočit. Auto už máme více než 15 let. A potom mamka řekla tu hroznou větu: “Asi máme rozbité auto, takže budeš muset jezdit autobusem”.

A bylo to. Nemohl jsem jí říct, že nechci. Nechápala by, proč. Nemůžu jí říct, že jsem jednou skoro rozbil okno autobusu, protože se mi do koule připletl ostrý kámen. Třeba bych pak musel do školy chodit pěšky.

Dnes jsem už na autobus kouli nehodil. Řidič mě viděl z okna a usmál se. Odjel jsem do školy se sousedem.

---------------------------------------------------------------------------------------------

Je ráno. Stojím na autobusové zastávce a čekám. Čekám na autobus, který už má deset minut zpoždění. Čekám a je mi stále větší zima.

Najednou vyjede ze zatáčky autobus a já se už netřesu zimou, ale strachem.

Co když mě řidič nenechá nastoupit? Neměl bych jít do školy raději pěšky?

Autobus už je skoro tady, ale já se rychle odvrátím a uteču směrem ke škole. Budu tam asi za půl hodiny.

Poslouchám, ale neslyším motor autobusu. Otočím se, na cestě nic nejede, ulice zeje prázdnotou. Kam se ten autobus poděl? Musel tudy jet. Ale nikde nic. Je tu ticho, až mě to děsí.

Když přijdu pozdě do školy, učitelka se mě zeptá, kde jsem byl. Zkusím zalhat, že mi ujel autobus. Učitelka mi to věří, ale přihlásí se Kristýna a řekne, že mě viděla utíkat ze zastávky. Ach jo, to bude průšvih.

Další ráno už nejdu na zastávku, ale rovnou ke škole. Tentokrát pozdě nepřijdu, protože jsem nečekal na zastávce a tím jsem získal víc času. I tak ale přijdu jen tak tak, když zazvoní na hodinu.

Odpoledne, když přijdu domů, vidím mamku. Z očí jí vyčtu starost, nechápavý pohled a trochu naštvanost. Pak mi řekne, že jsem si ráno zapomněl svačinu a když mi ji nesla, viděla mě jít ke škole pěšky.

To by mi ani tak nevadilo jako to, že mi řekla, že mě zítra na autobus doprovodí.

---------------------------------------------------------------------------------------------

Mamka samozřejmě dodržela to, co slíbila. Když jsme šli na zastávku, v hlavě jsem si připravoval dobrou výmluvu. Snad ten řidič nebude chtít něco zaplatit.

Říkám mamce, že to je dobré, že tam dojdu sám. Ale ona že ne, stojí si za svým.

Stojíme už čtyři minuty. Ještě jednu a praskne to. Už vidím vyjíždět autobus, už zastavuje…

Jenže tam sedí někdo jiný. Mladý pán a usmívá se. Díky bohu!

Ve škole mi Kristýna řekne, že ten řidič už šel do důchodu, a já jsem šťastný.

Šťastný jako nikdy.