Okno do duše? Duše v okně? Oheň dvou sluncí spaluje vyprahlou půdu mořem zalité pouště. Mrtví se narodí a novorození umírají. Přelité rostliny pláčou pro kapku vody, stejně jako vyschlé rty postavy, co se krčí v koutě toho bezútěšného světa. Z každé strany ji objímají dvě mohutné vrby. Šlahounovité prsty omotaly cizí tělo a pojaly ho za své. Prázdné důlky tak upírá na hynoucí krajinu, která se pyšní šedými odstíny.

Nevidomá, nemohoucí, tiše snáší výjevy světa.

…

Dokud se nenajde střípek naděje, který zapomenutého vysadí na trůn.

Nad chaotickým výjevem z tržnice roztahovala své pařáty mocichtivá mlha. Sukni jí hladově ujídaly skotačící krůpěje, a zlehka dosedaly do vlasů prvních rozespalých prodejců, kteří bloumali placem, pokoušejíce se urvat co největší místo pro svůj stánek.

Unavení dlužníci probdělé noci se balili do kousavých dek, div uštěpačná slova nepobouřila vstávající den…

Snad jen jediný svým úsměvem rozhazoval sítě do davů a s chutí nabízel zboží.

„Oko! Čisté, lesklé… Kupte oko!“ rozmanitá nabídka ho obeplouvala na bárce z rosy a klidnou plavbou se vábivě vplížila do povědomí vřavy. Nikdo neměl silnějšího hlasu než on.

Strohá slova odbytí mu však podrývala špalek, na kterém tančil podepřen odvahou.

„Kliď se z cesty, šarlatáne! A své oči vezmi s sebou.“ Špičatý loket drobné dámy mu vyhloubil důlek pod žebry, až byl muž nucen balancu.

„Ale paní, nechtějte se mýlit. Je to nefalšované oko, sotva rok používané! Učiním vám za tak báječnou koupi výhodnou nabídku. Však si povšimněte barevné škály v duhovce…“

„Nemám zájem! Nikdo z nás…“ dostalo se mu slepé odezvy a obchodník, ač nuceně, počal své zboží poraženě balit. Dříve však, než-li opustil špalek odhodlání, proklestil si k němu cestu muž s prázdnými důlky, v dlani držící hrubý špagát. Na jeho konci se vyjímala přivázaná ovce. Bezmezně oddaná pánovi klidně přežvykovala trs nabídnuté trávy i s ranní rosou. Do jejího huňatého ocasu byla zakousnuta další, jakoby první z prázdného důlku vypadla. Když přimhouřil obchodník zrak a zašilhal skrze nezkrotnou vlnu, k neskrývajícímu údivu spatřil zrovna takovou i v ocase další. Tvořily dlouhý zástup až kamsi za oponu ze stánků…

„Přejete si?“ hlesl udiveně, stále pozorující činnost klidných zvířat.

„Chci vidět zboží.“ Bez okolků natáhl hrubou dlaň zájemce, netrpělivě klepající špičkou úzké boty.

Přestože se obchodníkovi muž na první pohled nelíbil, něžnými pohyby vybalil oko z hedvábného kapesníku.

„Zajímavé, velice zajímavé….“ Zájemce si mnul značně vyplešatělý vous a uchopil bulvu mezi ukazováček s palcem. „Kolik?“

„Jistě chápete, že částka za zrak není malá…“ začal obchodník opatrně.

„Kolik!?“

„Džbán metafor a moře hříček navrch.“

„Budiž.“ Podivný mužík vykasal rukáv a z kapsy vytáhl hliněnou nádobu, do níž počal sypat vyřčenou částku. Obchodník nestačil poulit vlastní zornice. Prstem zlehka pohladil třpytící se hladinu, ve které plavaly světelné můry.

Přestože stále dumal a hrál si s myšlenkou, že ho zákazník ošálil, ledabyle se přinutil mávnout paží a na jeho rtech zahrál nucený úsměv. „Je vaše.“

Kdesi v zástupu kudrnatých zvířat se ozvalo táhlé zabečení. Muž s vousem si vtěsnal oko do příliš úzkého důlku. Párkrát zamrkal, jako by se jeho dlouho nepoužívané otvory pokoušely nový objekt vypudit a řasy se naopak zkroutily radostí nad dlouho vytouženým společníkem.

Prodejce si povšiml, jak se zástup ovcí o míli prodloužil. Když se jejich počátek otočil na podpatku, poslušně sklopily hlavy a za tichého bekání se v řadě rozcupitaly.

Huňatá těla bez duše se slepě vrhla za pánem.

Když nevidomý vede slepé, slepotu na patách stěží rozdá světu. Točí se v kruzích a nabádá ke svým nápadům jen nejbližší pokorné ovce, které jsou ochotny jeho názor vyslechnout. Jakmile však bezoký získá byť jen zlomek zraku, vystoupí z vydusané stezky kopyt věrných a toulá se dál, kam ho oči vedou.

Ne každý je však schopen opustit cestu, kterou si předurčil, neboť se jen těžko obrací mohutný kolos následovníků…