Annie versus Láďa Hruška

„A dnes, milí diváci, si uvaříme moji nejoblíbenější dobrotu – čočkoládu,“ ozvalo se z pořadu o vaření.
Byl podvečer zimního období, v místnosti tedy již bylo přítmí narušováno pouze světlem televizní obrazovky a jedné lampy v rohu.
Annie podřimovala v křesle. Po skončení Prostřena s nadšením čekala na svůj další oblíbený pořad s Láďou Hruškou, bohužel reklamní přestávka se protáhla na necelé tři hodiny a proto se jí pomalu začaly zavírat oči.
Sem tam upoutala její pozornost ukázka na zlevněné kuře z Tesca nebo na Deli tři za cenu dvou z Kauflandu, které i tak vyšly levněji v Penny (kde zase nabízeli výhodně pomeranče). Ovšem nejlevnější auta, která zdaleka nebyla nejlevnější, čistící prostředky na WC s mluvícími bakteriemi a ženy, které se svým zpěvem a tancem snažily prodat tampony a vložky, působily víceméně jako prášky na spaní.
Nyní sebou však Annie trhla. „Čočkoláda? Láďo, to zní opravdu zajímavě,“ protáhla se v křesle, aniž by se z něho zvedla. Vzápětí však zanadávala, protože zjistila, že nedostane na mísu s popcornem.
„Abraka dabra,“ zkusila zaklínadlo, kukuřice se však ani nehnula. Zanadávala tedy znovu a neochotně vstala.
„No, když už jsem se zvedla..,“ pronesla sama k sobě a odešla směrem do kuchyně. Vrátila se během několika minut se sklenicí džusu ze stoprocentního ovoce koupeného v akci v Lidlu a s talířem čehosi, co měla ten den už k obědu.
Vyhodila z křesla alespoň pavouka, protože neměla kočku, ani žádného jiného domácího mazlíčka, který by jí ho zasedl tak, jak se to stává u normálních lidí. (Vlastně ano, měla morče, ale to bylo na zasedávání křesel už příliš senilní.)
Vynadala tedy pavoukovi za drzost zabírat si nejlepší (a jediné) křeslo u televize a i s jídlem se usadila zpět. Přehodila přes sebe deku. V tu chvíli si uvědomila svou chybu a znova zanadávala, dálkové ovládání bylo totiž příliš daleko. Pokoušela se tedy chvíli přemluvit pavouka, aby jí ovladač podal, ale ten na ni byl naštvaný za vyhoštění z křesla a neměl v úmyslu ji nijak pomáhat.
Zároveň si také klepal na čelo všemi osmi nohama, jak by asi on měl unést několikrát větší a těžší předmět?
Annie tedy nezbývalo, než se opět zvednout. Posadila se s ovladačem i s jídlem, zesílila televizi a s plnou pusou si pavoukovi postěžovala: „Teď kvůli tobě nevím, co je to ta čočkoláda.“
„Uniklo vám snad něco? Pojďme se tedy na recept podívat ještě jednou společně,“ zazněl z obrazovky Láďův hlas.
„Dík,“ odpověděla mu Annie. Vzápětí zalitovala svého plýtvání jídlem, kterým poprskala obrazovku (ačkoli ta se nacházela několik kroků od ní) a slíbila sama sobě, že už nikdy nebude mluvit s plnou pusou.
„Na čočkoládu si připravíme tyto ingredience,“ pokračoval specialista.
Annie poslouchala a její výraz se stával čím dál tím více nechápavým, až nakonec zůstala sedět lžíci s jídlem na půli cesty do úst.
„Kočka? Proboha Láďo, jakou kuchyní jsi se to inspiroval? Snad ne čínskou! Ale i kdyby, kočka s čočkou přece nejdou vůbec dohromady! Láďo, jenom proto, že se ta slova rýmují..."
„...a celé to pak vložíme do mikrovlnky,“ zakončil Láďa vyprávění.
Annie se plácla do čela takovou silou, že se i s křeslem převrátila. Pavouk málem nestačil uhnout.
„Au,“ podotkla ležící stále v křesle, ovšem převráceném. „Pomůžeš mi?“ pootočila hlavu k pavoukovi, který si opět všemi osmi nohama poklepal na čelo.
S námahou se tedy několika pohyby, které považovala za atletické (ovšem byly spíše komické), postavila na nohy.
„Dobrou chuť,“ dokončil Láďa své vyprávění o čočkoládě.
„Dneska si mě, Láďo, docela zklamal,“ povzdechla si Annie. Postavila opět křeslo na jeho místo a znaveně do něho spadla. Z celé té nepříjemné představy o kočce zapečené s čočkou se jí začaly zavírat oči.

Zvuk rozbitého skla z kuchyně ji opět postavil na nohy.
„Zloděj?“ polekala se. „Co když mi chce ukrást moje jídlo? To by byla katastrofa!!!“ Odvážně vběhla do tmavé neosvětlené místnosti.
Narazila nejprve do židle, poté do stolu a nakonec do ledničky. „V ledničce je světlo,“ napadlo ji zcela nelogicky a otevřela ji, aby si na zloděje posvítila. O pár centimetrů dál na zdi umístěný vypínač pro ni v tu chvíli nejspíš neexistoval.
To, co ji čekalo v lednici, bylo ovšem horší, než kdyby ji tam nečekalo nic. Chci říct: Prázdná lednice pro ni byla možná tou nejhorší noční můrou, kterou si dokázala představit, ale to pouze z toho důvodu, že si nedokázala představit kombinaci čočky s kočkou ani po Láďově receptu. Vyděšeně vykřikla, když v lednici mezi ostatními svými láskami spatřila čočkoládu.
„To je snad zlý sen?“ zeptala se sama sebe. „Jak se sem tahle příšernost dostala?“
„Tohle není sen,“ odpověděl kdosi za ní. Otočila se a doufala, že se plete. Ten hlas… To přece nemůže být… Byl to on. Stál tam a ve světle lednice se vyjímal Láďa Hruška. V pravé ruce vidličku, v levé ruce nůž. Přibližoval se k ní pomalu ale jistě.
Náhle se zarazil. Zadíval se z jedné své ruky na druhou. Pak oba předměty vyhodil do vzduchu ve snaze znovu je chytit, ovšem do správné ruky. Místo toho však měl co dělat, aby se oběma předmětům padajícím mu na hlavu vyhnul.
Annie využila příležitosti, zavřela lednici a poslepu běžela do obývacího pokoje, kde málem zašlápla pavouka. Zakopla o shrnutý koberec a spadla obličejem přímo do mísy s popcornem.
„Dobrou chuť,“ uslyšela za sebou jednu ze svých nejoblíbenějších vět, která ovšem z úst Ládi Hrušky nabírala úplně jiné rozměry. A navíc v této situaci. Pokusila se vykřiknout, ovšem dosáhla pouze toho, že ji kukuřice zaskočila a ona se začala dusit. Cítila ostří nože za svými zády. Vidlička se zabodla do dřevěné desky stolu těsně vedle její ruky.

Vyděšeně sebou škubla a otevřela oči. Seděla v křesle. Zvedla ruku, aby se už z principu podívala na hodinky, a vykřikla. Tentokrát ji v hlasitém projevu nic nebránilo. Na ruce ji seděl pavouk a ačkoli si tím nemohla být v tu chvíli absolutně jistá, měla pocit, že si klepe všemi osmi nohama na čelo.
„Myslela jsem, že jsi Láďa Hruška,“ řekla ještě trochu rozhozeně směrem k pavoukovi. Došlo jí ve vteřině, že se tím nejspíš příliš neobhájila.
Smetla ho z ruky a protáhla se, částečně aby se probrala, částečně aby se zbavila posledních vzpomínek na noční můru.
„Ty dnešní pořady… už nejsou, co bývaly,“ povzdechla si a šla si raději na Youtube pustit staré reprízy Prima vařečky.