Nepříjemný incident

Blížil se červenec, měsíc plný volna, odpočinku a příjemného letního času. Já a moji kamarádi Petr, Lukáš a Jan jsme si naplánovali výlet, který měl směr Jižní Čechy k přehradě Vranov na řece Dyje.

Těšili jsme se moc, neboť byla naše pracovní vytíženost velmi velká a my jsme museli vypadnout z této díry a jet si provětrat hlavu na jiné myšlenky.

V brzkém ránu jsme nafedrovali kufry do auta, dali si něco teplého k snídani a vyrazili jsme na čundr. Já jsem řídil, Petr seděl vedle mě a vzadu seděli další dva mí kamarádi. Jeli jsme v klidu. Nedávali jsme si naspěch. ,,Tak co, těšíte se, chlapi?“ zeptal jsem se. ,,Už se ani nemůžeme dočkat“ odpověděli přátelé. Petr pravil: ,,Chlastačka, koupání a rekreace, to bude zážitek.“ Po této větě se mi chtělo přitlačit více na pedál, abychom tam dorazili co nejrychleji.

Kolem poledne jsme byli na místě. Bylo příjemné počasí. Od místa parkování se na přehradu muselo jít pěšky. Než jsme doputovali na místo stanování, museli jsme čelit prudkému výšlapu. Ještě před stavěním stanu jsme si to tu trochu prohlédli. ,,Chtělo by to něco k ochlazení“ podotkl jsem. Na to kamarádi jednoznačně kývli a věděli, co tím myslím. Tak tedy naše první zastávka byla ve slušné restauraci, kde jsme šoupli pár pivek, něco málo k jídlu a bylo nám hned hej. Jakmile byly stany postavený, šli jsme si zaplavat do krásně chladné Dyje.

K večeru jsme si zaplatili plavbu lodí, která nás zavezla přibližně dvacet kilometrů daleko od stanů. Byla to nádhera. Obklopovala nás krajina, lesy a čerství vzduch. Po určité době jsme dopluli na místo. Museli jsme opět vyšlapat kus kopce, ale to mi vůbec nevadilo, neboť na hoře jste mohli vidět celou krajinu, jež je podél řeky. Měli jsme žízeň, a tak mě zase napadla ta věta, jak se ochladit, ale když jsme viděli ty ceny piva, raději jsme se napili vody, jejž sloužila k umytí.

Teď se ale stalo to nejhorší. ,,Petr se mě ptal, proč se tvářím tak divně,“ přičemž má odpověď byla ,,Chce se mi na velkou!“. Tak jsem tedy šel. ,,To si dělají srandu, ne?“ řekl jsem si v duchu, ,,třicet korun za záchod ?“,,Kamarádům jsem řekl, že za to nehodlám zaplatit tolik peněz,“ a tak mým záchodem se stala příroda. Šel jsem tedy do lesa, ale kolem bylo tolik turistů, že jsem musel jít hlouběji.

Po mé potřebě se mi udělalo mnohem lépe. A v tom se stalo něco neočekávaného. Nikde jsem nikoho neviděl, ani neslyšel. Prostě jsem se ztratil.

Asi po třech hodinách mého hledání přístavu jsem došel k nějaké silnici. Mobil však v mé kapse nebyl přítomen, což by byla velká záchrana. Pak jsem si vzpomněl, že na lodi, která nás sem zavezla byl záchod zadarmo. A tak sedím na kraji silnice, hlavu zabořenou v klíně, a čekám, až pojede nějaké auto.