Hvězda

Sedím nad papírem s tužkou v ruce a ty mi nahlížíš přes rameno. S rozpustilým úsměvem na andělské tváři mi do mysli vkládáš nápady. Dávno odzvonilo těm časům, kdy jsme se bez sebe obešli.
Ukazuješ mi louku plnou drobných modrých kvítků a najednou... Tma. Vstanu od stolu a otevřu okno. Posadím se na parapet, zírám na ulici plnou uspěchaných lidí.
"Co tam vidíš?" zeptáš se. Usměji se a zadívám se na tvou, nyní mírně zamračenou, tvář.
"Lidské příběhy."
"Vyprávěj mi je, hvězdičko," zašeptáš podivně zastřeným hlasem. A tak začnu vyprávět. O upracované svobodné matce dvou dětí. O chlapečkovi šikanovaném spolužáky. O čerstvých snoubencích, kteří si nedaleko koupili nový byt.
"Proč tohle nikdy nevidím?" zeptáš se zklamaně. Překvapeně zamrkám a chvíli nad odpovědí přemýšlím.
"Protože ty vidíš spoustu jiných věcí. Neviděných. A to ostatní..."
"To ostatní jsi jenom ty," skočíš mi do řeči. Jenže to, co jsi pronesl, mě donutilo zauvažovat nad tím, jak mě vidíš ty sám. Jestli jsem v tvých očích tím samým člověkem jako pro sebe a pro ostatní. Protože tebe jsem do většiny rozhodně řadit nemohla. Jsi tak zranitelný ve své věčné zadumanosti a naivitě. Mívám o tebe strach, když se potuluješ v přestrojení mezi rváči místních hospod a klubů. Ty jejich hříchy nevidíš. Co jsem proti tobě já?
Obklopená špínou velkoměsta píšu básně o světě takovém, jak ho vidíš ty. A po dlouhé době si připadám, že má svoboda není zas tak nezávislá, jak se snažím sama sobě namluvit. A proto se tě nikdy nezeptám na to, co pro tebe znamenám.
Nechci slyšet, že jsem jen z nebe spadlá hvězda, bláznivá víla, která nemá šanci na přežití. Nechci slyšet pravdu, protože bych ztratila svobodu.
A možná... Možná mi to všechno jednou řekneš sám od sebe, aniž bych se ptala...

***

Stála jsem na vrcholku kopce. Dešťové kapky mě bodaly do nahých ramen, z vlasů mi odkapávala voda a stékala po zádech. Necítila jsem chlad, jen tupou bolest. Ani nevím, odkud vycházela. Byla ale všude, ve mě i okolo, v duši i na těle. Jedinou společnost mi v tomhle zapadlém kousku světa dělal vítr, prohánějící se vysokou promoklou trávou.
Za ten čas, co jsme spolu trávili, jsem si už zvykla na jeho toulky. Pravidelně jsem ho odváděla ze smradlavých barů opilého do němoty. Starala jsem se o něj, jen aby se za nějaký čas mohl zas zřídit. Vím, nic mi nesliboval, nebyl mi ničím povinován, ale přes to jsem pořád v jeho očích viděla tu bezbřehou oddanost.
Jenže teď? Několik dnů o sobě nedal vědět a já dostala strach. Bylo mi jedno, že jsem byla promoklá a vyhládlá, jen jsem s potlačovanou hysterií procházela jeho oblíbenými místy a hledala jakoukoli známku jeho přítomnosti.
A pak jsem si vybavila jeden z našich rozhovorů v mém starém bytě.
"Tady jsi v bezpečí, Hvězdo," řekl mi tenkrát.
Rozběhla jsem se tedy ulicí, vyhýbala se lidem, skrytými pod deštníky, proplétala jsem se městem, stěží popadajíc dech. A pak už jen schody. Vyběhla jsem až nahoru, ke dveřím půdního bytu, kde jsem strávila dobrých pět let života, než se dům stal jen další prázdnou skořápkou v této mrtvé čtvrti.
Nacvičeným pohybem jsem otevřela dveře a vpadla dovnitř.
Seděl na parapetu, na stejném, kde jsme sedávali spolu a snažili se objevit tajemství lidí, chodících dole na ulici, vymýšleli jsme jim příběhy.
Seděl tam s nepřítomným pohledem a prázdnou láhví v prstech, s vlasy rozlítanými kolem úzké tváře, pohublý a v roztrhané košili. Vypadal jako ztělesnění pádu prokletých básníků.
Nedal najevo, že mě vnímá nijak jinak, jen spuštěním víček.
"Hledala jsem tě," řekla jsem tiše. "Bála jsem se."
"A bála ses' o sebe nebo o mě?" Slova, ač tichá, zraňovala.
"Co se mi tím snažíš říct?" zeptala jsem se překvapivě pevným hlasem, ale uvnitř jsem se třásla potlačovanými vzlyky zoufalství. Otočil se ke mě a jeho pohled mě propaloval, viděl mi až do žaludku a zaručeně přesně věděl, jak se cítím. Záměrně mi ubližoval.
"Nic. Vlastně vůbec nic," zahučel odmítavě a otočil se zpět k oknu. Udělala jsem těch pár kroků, co nás dělily, ale propast mezi námi jsem nepřekonala. Zarazila jsem ruce hluboko do kapes svých kalhot a nejistě přešlápla. Už jsem otevírala pusu, že ze sebe vymáčknu třeba i tu největší pitomost, ale William mě předstihl.
"Nechci, aby to takhle bylo dál, nechci tě s sebou stahovat ke dnu, Hvězdo." Přejel si dlaní přes čelo. "Nemůžu ti takhle ubližovat. Neustále se bojím, že to nezvládnu. Že mě už nebudeš potřebovat, nebudeš o mě stát. Nejsem schopný zastavit to, co jsem. Už nemůžu..." Z koutku oka mu stekla slza. Nemohla jsem to vydržet, pohled na jeho bolest a strach mě naplňoval mými vlastními přízraky, kterých jsem se děsila.
Natáhla jsem se a pevně ho objala, položila jsem si hlavu na jeho rameno a nechala si stékat slzy do vlasů a vzlyky zanikat v mé kůži. Trvalo snad věčnost, než se uklidnil a já ho stále držela, potřeboval cítit, že jsem s ním.
Cestou do našeho malého domečku na kraji lesa jsme ani jeden nemluvili. Až uvnitř, v bezpečí a teple, jsem se odvážila říct to, na co jsem celou tu dobu myslela.
"Neopustíš mě, že ne? Klidně se toulej, ale vždycky se mi vrať." Zavřela jsem oči, abych unikla jeho pronikavému pohledu. Jeho dlaň se mi přitiskla ke tváři, snad abych nepochybovala o jeho přítomnosti. "Vždycky budeš ten jediný, perfektní a věčný," dokončila jsem svou myšlenku a byla si jistá, že přesně tohle potřeboval slyšet.

***

Se sebevražedným nadšením jsme přijali jeden druhého. Tak započala naše pouť, náš věčný život, naše spojenectví.
Stáli jsme nad propastí a klaněli se falešným bohům. Poselství s názvem "Další z divů světa - svoboda života" psali jsme na spadané listí. Nazývali jsme to uměním a dobývali tak slávu. Věřili jsme v nekonečno a jen spolu byli úplní.
A pak jsme se zřítili do propasti, ale na dno jsem dopadla sama. Kde jsi tehdy byl? Měla jsem strach, že tě už nikdy neuvidím.
Ale ty ses vrátil. Právě včas, abys viděl, co se ze mě tvou vinou stalo. Troska zlomených přání a snů, básnířka okradená o talent. Čekala jsem, že se otočíš a už nikdy se na mě nedokážeš podívat. Mýlila jsem se. Zůstal jsi mi věrný. Vrátil jsi mi naději a sílu jít dál.
Už zase můžu volně dýchat a křičet z plných plic. Už zase jsem tvou Hvězdou a ty mou Múzou v mužském vydání. Dál klaníme se bohům, kteří svou falši nepopřou. A přes propast stavíme most z nitek našich osudů.
Kdy přijde den, kdy zas si nebudeme stačit? Ty tvrdíš, že nikdy, že jsi jenom můj. Ráda bych věřila, ale mohu snad?
Spojeni jsme nadosmrti, ať spolu nebo každý sám.
Říkáš mi "Hvězdo má" a já tvému kouzlu propadám.
Jsi přece má Múza, má duše. Jsi všechno, co mám.