Stříbrný prach

Stříbrným prachem sypu tvoje tělo,
stříbrným prachem já dávám svoje slovo.
Přijdu a ty mě čekat nebudeš,
smrti vstříc pro lásku, půjdeš,
ve hvězdách dávno psáno jest,
že osudem tvým je má bolest.
Stříbrným prachem sypu tvoje tělo……

* * *

Chodila ulicemi svého města a čekala. Chodila do parku a doufala. S nadějí vyhlížela každý nový den. Při východu slunce vzala svůj kabát, na rohu si koupila kávu a sušenku a pak jen čekala na lavičce dlouhé hodiny.
Občas se jí zdálo, že je blízko. Srdce se jí pak divoce rozbušilo a v žaludku cítila slabounká motýlí křídla. Zklamání a žal, to nebyl on.

* * *

Maminka jí jednou vyprávěla, že když uslyší cinkání, jemňounké a tiché, je někde na blízku anděl. Dlouho si přála jej uslyšet, napínala uši a občas i plakala, ale v tichosti jejího pokoje brzy zapomněla a zase naslouchala…
Věřila ještě dlouho po tom, co přestala být dítětem. Nezapomněla ani když její maminku odvezli do nemocnice a ještě ten večer jí viděla usmát se naposledy. Nezapomněla ani tehdy, když se s otcem přestěhovali do nového města a ona ztratila kamarády. Nezapomněla ani tehdy když ho potkala, zapomněla tehdy když ho ztratila…

* * *

Procházela ulicí, ve která bydlela a tak jako všichni ostatní i ona spěchala. Přidala do kroku i když autobus měl jet až za hodinu. Dlouhý kabát měla rozepnutý a s jejími vlasy si hrál vítr. Šeptal jí do uší své vyprávění o stříbrném prachu, ale ona ho nemohla slyšet. Procházela parkem a obdivovala podzimní barvy stromů. Zastavila se aby se rozhlédla, konečně pochopila že má ještě čas. Dívala se na fontánu a vzpomínala jaké to tu bývá v létě, když všude kolem je slyšet křik dětí, jejich smích. Čas se jí zastavil.
Náhle do ní někdo vrazí, už není v parku sama. Několik lidí tudy prochází směrem k nádraží a mezi nimi je i ten zvláštní chlapec. Podívá se na něho a on její pohled oplatí. Cítí uvnitř sebe lehké zatřepetání křídel, to jako když motýl vylézá z kukly. Usměje se na něj, jeho modré oči jsou jí tak blízké a přesto.
Čas se opět pohnul, spěchající lidé procházejí parkem, zamrkala - je pryč.
Rozhlíží se, ale marně. Je v parku sama. Vítr si hraje s jejími vlasy a šeptá jí do uší. Motýl uvnitř se probouzí a touží zase ho spatřit.

* * *

Probudila se do jarního dne, slzy které v noci stékaly na polštář a slova která slyšely jen stěny pokoje jsou minulost. Je nový den a ona se usmívá. Slunce se prodírá skrz závěsy a dobývá se k ní. Dnes ho pustí dovnitř, protože dnes se něco změní, cítí to.
V koupelně si umyje vlasy a pečlivě je vyfouká fénem. Oblékne si šaty a vyjde ven.
Všude je ruch, auta projíždějí ulicí a lidé procházejí obchody, občas něco koupí a nebo prostě jen okukují výlohy.
Míří k parku a tam někde u žaludku cítí, jak ten motýl zběsile mává křídly. Zahlédne ho, srdce buší a tluče jako zvon. Už z dálky se na něj usmívá a on jí vidí, zdálo se jí to? Ne, i on se dívá.
Jde přímo k němu, všichni někam spěchají, přechází ulici.

* * *

Protlačí se davem lidí semknutých blízko u sebe a poklekne u ní. Dotkne se její ruky, nepouští. Na její tváři je úsměv, dívá se na něj. ,, Jsi to ty,´´ řekne mu. Přikývne, stisk ruky ochabne.
V dálce je slyšet siréna.

* * *

Nevnímá nic než jeho, topí se v modrých očích a neslyší pískání pneumatik. Auta do sebe naráží, to řidič strhnul volat,ale nestihl to včas.
Náraz, bolest, pád…
Auto pak ještě naráží do dodávky zaparkované před klenotnictvím, ta se prudce otočí a její obsah se sype ven.
Vánek jí cuchá slepené vlasy, šeptá jí příběh o stříbrném prachu. Z dálky je slyšet cinkání, tiché a jemné…slyší ho.

Stříbrným prachem sypu tvoje tělo,
stříbrným prachem já dávám svoje slovo…