Proč stále riskuji?

Už míjíme školu a moje tělo již začíná naplňovat adrenalin. Náš cíl je dům místního blázna. Jeho sousedé volali na základnu, že se nekontrolovaně kouří z oken, která jsou otevřená jako každé léto.
Uši mám zaplněné tím nepříjemným zvukem sirény, jenž ruší klid tohoto malého, jindy poklidného městečka. Zatínám bezděčně pěsti při pomyšlení, že budu opět riskovat život. A proč? Kvůli lidské hlouposti. Rozpadá se mi manželství. Vzpomenu si na hádku, kterou jsme před večeří měli se ženou. Pěsti mám stále zaťaté, až mi bělají klouby.
Jsme na místě. Vyskakuji z auta a za mnou několik dalších mužů. Každý jdeme po své práci, jak to máme již tisíckrát nacvičené. Musím si ty nepotřebné myšlenky vytlouct z hlavy. Teď jdu zachránit lidský život, nesmím mít žádné pochybnosti, nesmím! Ostatní začínají hasit. Já mám teď v nehořlavém obleku se svým dlouholetým přítelem Petrem vejít do budovy a vyhledat toho starého blázna. Podle popisu sousedů má v prvním patře ložnici. Nemůžu dostat z hlavy tu naši hádku se ženou. Zase se jí nelíbí, že jsem stále pryč. Dala mi ultimátum, abych změnil zaměstnání.
Zatřesu hlavou. Srdce mi buší o závod. Ucítím na rameni ruku se slovy: „Jsi v pořádku?“
Ta otázka mě konečně probere. Kývnu hlavou a nasadím si kyslíkovou masku. „Teď!“ prořízne výkřik všeobecný zmatek. Konečně jsem schopen se soustředit a na ten povel vykročíme s Petrem do chřtánu hořící budovy. Naše oči, uvyklé na kouř, okamžitě vyhledávají schodiště. Tady je! Masivní dubové schody, vedoucí až nahoru, vypadají vcelku nepoškozené. Oba rychle, ale přesto opatrně vyrážíme vpřed. Jde tu o vteřiny. Každý schod zaskřípe.
Už jsme téměř nahoře … Ale přecenili jsme schopnosti schodiště. Petr je nahoře, ale pode mnou se propadá předposlední schod. Celé schodiště se začíná bortit.
Dlouhý odraz … Pozdě! Křiče padám i s troskami schodů dolů, do hlubin plamenů.
Jakoby někdo vypnul zvuk. Plameny mne olizují, přesto však necítím žádné teplo ani bolest, pouze strašnou bezmoc. Proč to stále dělám? Proč nastavuji svůj krk za jiné? Má to smysl? Zaslouží si to? Rozpadá se mi manželství a proč? Nevidím smysl!!!
Zavírám oči, ocitám se ve tmě. Ne, není to úplná tma. Je tam malé světýlko. Ne, není malé. Stále se zvětšuje. Není to světlo, jsem v místnosti. Já ji znám, je to náš bývalý byt, zde jsem bydlel jako malý. Ano, ano, už vidím maminku a malého blonďatého chlapce, sedícího u okna. Ten chlapec jsem já?!
„Pavlíku, co tam stále vyhlížíš?“ ptala se maminka malého chlapce.
„Šlyším houkání hašičů, ulčitě jšou blíško,“ odpovídá malý, sotva pětiletý chlapec.
„Ach, ta tvoje posedlost hasiči,“ povzdechne si maminka.
„Proč bys chtěl být hasičem, proč chceš tolik riskovat?“ zeptala se krájíc mrkev do polévky. Chlapec se na ni dlouze zadíval, v očích podivný lesk, a odpověděl: „Plotože chči být hldina…!“
Když se opět probouzím, jsem v nemocnici a na rtech mi stále visí slova: „Protože chci být hrdina….“