Touha bojovat

Mohlo se to stát každému na světě, ale teď si osud vybral ji. Lékaři ji dali maximálně 3 léta života. Vzalo jí to dech, ale nehodlala se vzdát. Věděla, že umře, a přesto chtěla ještě bojovat. Říkali, že už nemusí chodit do školy, chtěli jí poslat do prestižního sanatoria. Ale ona odmítla. Přátelé pro ni byli vše. A tak se po prázdninách zase objevila ve škole. Změnila se. Z nevýrazného káčátka se stala zářící labuť. Každý si musel všimnout té proměny, ale nikoho nenapadlo, že by za tím mohlo stát více, než jen touha po změně. Nevěděl to nikdo, nechtěla, aby jí litovali.

Oblíbená byla vždy, ale teď si jí přál poznat osobně snad každý. Svými vtípky rozesmívala své přátele a učitelům dokázala vzít dech svými znalostmi. A to ještě rozdávala vřelé úsměvy na všechny strany. Pouhá její přítomnost rozehřála lidem srdce. Lidé kolem ní si na její proměnu už zvykli. Jediné, co je trochu zarazilo, byla její až přehnaná starostlivost. Kdykoli měl někdo v úmyslu sportovat, nabádala ho k maximální opatrnosti, stejně jako když se objevila viróza nebo jen přecházeli přes ulici. Ale i na tohle si zvykli.

To ráno bylo sychravé. Mračna zatažená a k zemi padaly těžké kapky deště. Mezi hlasitým zaburácením hromu se ozval školní zvonek, oznamující první hodinu. Každé místo ve třídě bylo obsazené až na jedno. Všichni studenti ho hypnotizovali svým pohledem. Dnes nepřišla. Něco se muselo stát. Nikdo to nevyslovil, ale každý to v hloubi duše tušil. Uplynuly 3 léta od doby, kdy se objevila úplně vyměněná. Žádný z jejích přátel to nevěděl a ani nemohl, neboť její tajemství znali jen lékaři, rodiče a ona sama. Přesto dnes všichni sledovali její prázdné místo a v duchu přemítali, co hrozného se asi stalo. Cvakla klika a vešel učitel. Ani nepozdravil a hned pravil . „Mám pro vás špatnou zprávu.“ Nestačil svou větu dopovědět, protože byl přerušen studentem, jenž stejně jako ostatní vypadal, že je na pokraji zhroucení. „Je mrtvá.“ řekl prostě myšlenku všech a učitel, ač nechtě, kývnul na souhlas.

Na tmavou rakev dopadaly plátky růží smísené se slzami všech přihlížejících. Každý přemítal, jak se to vlastně mohlo stát. Vše se dozvěděli až z proslovu jejího otce. Jeho slova se všem vryla nejen do paměti, ale hlavně do srdce. Teprve teď se dozvěděli, kým vlastně byla. A obdivovali ji. Konečně pochopili její neustálá varování před nebezpečím. Stala s jejich vzorem. Celé tři roky skrývala svou bolest a žila s vědomím, že může každý den umřít. Byla neuvěřitelně silná. Nikdo jí nikdy neviděl uronit jedinou slzu. A tak si ji zachovali ve svých srdcích, jako dívku s věčným úsměvem na tváři a touhou bojovat za život.