Dům hříchu

 

Jmenuji se Daniel Clark a pocházím ze Skotska, z jedné malé osady, ve které napočítáte sotva padesát obyvatel. Zabývám se paranormálními jevy a od mládí jsem duchy doslova posedlý. Spousta lidí mě považuje za šílence, který nezná hranici, a nejraději by mě páni doktoři poslali do blázince. Já ovšem pro svoji práci žiju. Za každý skvělý kamerový záznam, za každou skvělou fotografii z tajemných a strašidelných míst dostávám finanční odměny.

 

 

Nacházím se právě v poměrně zachovalém domě na samotném okraji osady. Už jako malý kluk jsem mnohokrát procházel okolo i přes zákaz rodičů. Podle historických pramenů byl dům postaven v roce 1871. Nejdříve sloužil jako nevěstinec pro bohaté obchodníky, kteří projížděli okolo a chtěli se pobavit a zpříjemnit si tak dlouhou cestu do nejbližšího města. Později se uchytila také pověst o tom, že zde bydlel místní "Casanova", který si vodil do domu jednu paničku za druhou, znásilnil je a následně zabil. Skoro každou noc místní obyvatelé v sousedství pozorují, že se v domě dějí zvláštní jevy. Po úderu druhé hodiny raní na věži místního kostelíka se v horním okénku, tedy ve staré ložnici rozsvěcí světlo a objevují se v něm siluety ženských postav. Podle místních se jedná o siluety žen, které zemřely násilnou smrtí. Občas také místní vypovídají o strašlivém křiku, který se rozléhá v okolí celé osady.

 

Na hodinách odbila půlnoc a já jsem překročil práh tajemného domu společně s místním knězem, který se nabídl, že půjde se mnou.

 

 

„Cítíš to Daniely?"

 

„Je tu divný zápach, jako kdybych cejtil celou parfumerii a zkažené maso.", odpověděl pohotově Daniel.

 

„Měl jsem namysli ten neklid, který se vznáší ve vzduchu."

 

 

Oba chvíli nasávají atmosféru minulosti, která se zde odehrávala.

 

 

„Tak, kde chceš začít chlapče?"

 

„Podle výpovědi místních se toho nejvíc odehrává nahoře v ložnici otče."

 

„Do ložnice...? Do té místnosti hříchu?", zaváhal kněz.

 

„Nemyslete na hřích, ale na místní lidi a jejich neklidné spaní otče."

 

Vzájemným pohledem si dali najevo, že půjdou po schodech do druhého patra. Na cestu si svítí obyčejnou svící v malé lucerničce.

 

Na stěnách visí původní fotografie pokryté vrstvou pavučin, na kterých jsou zachyceny zcela odhalené ženy. Daniel si prohlíží pečlivě jednu po druhé, aby měl vše prozkoumané do detailu. Každý poznatek je pro něj v tuto chvíli velmi důležitý. Kněz se pokřižuje, jako kdyby hledal odpuštění u Boha za zhřešení.

 

Otevřeli staré rozvrzané dveře, za kterými se nachází hříšný pelech, a opatrně vstoupili dovnitř.

 

 

„Tak co teď chlapče?", zeptal se znovu kněz.

 

„Začnu nahrávat záznam, posaďte se do kouta třeba do toho houpacího křesla, než si všechno připravím."

 

„Raději postojím!", odpověděl rázně kněz.

 

 

Dlouho se nic neděje. Vládne naprostý klid a druhá hodina už odbila.

 

 

„Asi jen báchorky místních.", promluvil po dlouhém mlčení duchovní.

 

„Pšššt!", zašeptal Daniel.

 

„Co se děje?", znerzvozněl kněz ještě více.

 

„Neotáčejte se!"

 

„Danieli, co vidíš?"

 

„Vy jste seděl v tom houpacím křesle?"

 

„Bože chraň, ani jsem se ho nedotkl!"

 

 

Kněz se začíná pomalu otáčet. Nevěří vlastním očím, co se to vlastně děje! Staré houpací křeslo se pohupuje zepředu do zadu, jako když v něm někdo sedí. Kněz ihned uskočí a začíná přeříkávat všelijaké modlitby.

 

„Klid otče!", napomene ho rázně Daniel.

 

 

Otec stojí nehnutě na místě a políbí křížek na krku.

 

 

„Prozradíš mi, kdo jsi?", začíná se tázat Daniel neznámého v křesle.

 

Křeslo se však zastaví a opět nastává hrobové ticho.

 

„Danieli!"

 

„Co se zase děje?"

 

„Někdo... !", kněz nemůže hrůzou promluvit a ukazuje prstem za jeho záda.

 

„Řekněte to!"

 

„Někdo za tebou stojí!"

 

Kněz ustoupí ke dveřím a nemůže nahmátnout kliku, jak má rozklepané prsty hrůzou.

 

Danielovi se zježí všechny chlupy na těle. S nepříjemným pocitem, že ho někdo sleduje okamžitě uchopí fotoaparát. Baterie je zcela vybita! Začíná se pomalu otáčet, aby také zahlédl to, co popisuje kněz. Něco ho však zastavuje.

 

„Au!", zakřičí na celou místnost Daniel.

 

„Co... se.... děje?", zakoktal velmi neklidným hlasem kněz.

 

„Někdo mě praštil!"

 

„Pojďme odsud chlapče, vůbec se mi to nelíbí!"

 

Ozvala se rána, až prasklo sklo u okna a střepy se rozletěly po podlaze! Do místnosti se dostal nepříjemný průvan. Najednou zhasl plamínek svíce v lucerničce. Rozprostřela se tma, že okem nedohlédneš na vlastní nos. Ve stěnách se ozývají bolestné výkřiky a naříkání.

 

„S Bohem chlapče!", vykřikl kněz přes příšerný rámus a vyběhl z ložnice po schodech dolů, div že se nezabil.

 

„Počkejte!"

 

Práskly vchodové dveře a Daniel zůstává v domě sám.

Nevěděl, kam má šlápnout, protože všude byly spadané věci a neměl žádné světlo, za kterého by se orientoval. Nemohl už nic dokumentovat, protože veškerá technika mu selhala.

 

„Vypadni odsud nebo tě zabiju!", ozval se tajemný hlas z houpacího křesla, patrně se jedná o muže.

 

Danielův tep chvílemi dosahoval hranice, která nemůže být slučitelná se životem.

 

„Kdo jsi?", vypustil ze svých úst troufale Daniel.

 

Hlas už ale neodpovídá. Daniel začíná pociťovat na krku cizí doteky, jako když ho někdo začíná škrtit. Hrdlo se mu sevřelo a sotva lapal po dechu. Po těle mu začínají vystupovat škrábance a modřiny.

 

To je moc i na mě, pomyslil si Daniel a utíká z místnosti pryč. Z hrůzy, která se ho zmocňuje, utíká podle instinktu k hlavním dveřím, raději se už ani neohlíží. Nahmatává zběsile kliku.

 

„Kde seš mrcho!“, zařval na celý dům.

 

Konečně se mu ji podařilo nahmátnout a Daniel se dostal ven!

 

 

 

 

Článek o několik dní později v tisku:

„Pokud si tohle sám člověk nezažije, tak tomu nikdy neuvěří!", prohlašuje blázen, kterého zavřeli do blázince!