Úsměv...To není přetvářka, ale síla

Ze spánku, o kterém jsem ani nevěděla, že přišel, mě probudilo zvonění mobilu. V hromadě zmačkaných přikrývek jsem ho našla jen díky pravidelným vibracím. Volala mi kamarádka. Chtěla abych s ní šla ven. Souhlasila jsem jen díky tomu, že jsem opravdu potřebovala odreagovat. Celou noc jsem se hádala s klukem, kterého jsem ještě donedávna slepě milovala. Tuto skutečnost změnila skutečnost, že jsem ho viděla s jinou. Ne nebyla to sestra ani sestřenice ani holka, kterou by doučoval. Byla to ta nejhnusnější, nejslizčí a nejlacinější holka na světě. Vylezu z postele a navléknu na sebe své oblíbené džíny, triko a černou mikinu. Pomalým krokem připomínajícím zombie se dovleču do koupelny. Ani se nemusím koukat do zrcadla abych věděla,  že mám kruhy pod očima a kudrnaté vlasy mi trčí na všechny strany. To však dělají každé ráno. Rychle si vyčistím zuby. Když si otírám pusu od vody zavádím pohledem o zrcadlo. Vypadám ještě hůř než jsem si myslela. Já se včera zapomněla odlíčit? Řasenku mám skoro až u pusy. Smyju si jí a sáhnu po korektoru, abych zamaskovala všechny důkazy o probdělé noci. Ten blb mě připravil minimálně o pět hodin životu důležitého spánku. Pár rychlými tahy si namaluju oči a upravím obočí. Vlasy se pokusím trochu zkultivovat. Ještě jeden rychlý pohled do zrcadla. Už vypadám skoro k světu. Chybí jen jedna jediná věc. Ještě přijít na to co. Aha, už vím. Odběhnu do pokojíku a ze stojánku vytáhnu tužku. S ní si namaluju dokonalý úsměv a utíkám ven za kamarádkou.