Duše

Duše

     Stál tam opodál už dlouhou dobu. Zvykl si. Pozoroval, jak do jejího života přichází noví - vysocí, pěkní. ON byl spíš takový malý buclatý. Jen tu a tam HO přece jen zamrzelo, že na NĚJ - svého dávného přítele – zapomněla. Ještě si vzpomínal na staré dobré časy, kdy spolu trávili každé ráno. U snídaně vždy cítil její rty a bylo to moc krásné . . .

     Toho rána HO probudil křik. Něco se dělo! Hádka se z ložnice přesunula i sem do kuchyně, takže už slyšel dobře a poznal, že je konec. Na podlaze se objevila obrovská taška a ta se začala plnit nejrůznějšími věcmi. Házel je tam ten chlap! S jejich vztahem od začátku nesouhlasil, ale jaksi se HO nezeptala na JEHO názor. No, a měl pravdu!

     Ještě tady, ozval se jeho hrubý hlas a velká ruka jako od medvěda sahala na polici, kde byly vystavené hrnky. Jeden po druhém -  vysocí a pěkní  - mizely v té tašce. Až tam vzadu úplně v rohu police zůstal jen ON. Krčil se, aby byl co nejméně nápadný, ale stejně MU to nebylo nic platné. Už už  se po NĚM ta ruka natahovala, když vtom zaslechl její  rozčilený hlas. Ne, ten je MŮJ!

     Zarazil se a mávl tou velkou tlapou. Si ho nech, stejně mu chybí ucho. Jo, chybělo mu ucho. To byla ještě malá a nešikovná a jednou ho prostě upustila na zem. Dávno jí to odpustil. Bum, prásk, zabouchly za tím hrubiánem dveře.

     Konečně sami, oddechl si s úlevou, když nebezpečí únosu pominulo. Náhle uslyšel:  Ach, jak jsem jen na TEBE mohla zapomenout? A znělo to úplně stejně jako v té pohádce, když si princezna vzpomněla na svou starou chůvu! Ale ten dojatý výkřik nepatřil žádné chůvě, ale JEMU!

     Vzala HO do svých dlaní tak něžně a políbila HO na to rozbité místo, kde měl kdysi ucho, s takovou láskou, že kdyby měl oči, zcela určitě by se rozplakal. Oči sice neměl, ale měl duši, a to stačilo. Cítil, že jeho princezna se k NĚMU vrátila  . . .

     A od té doby spolu sedávali zase každé ráno u snídaně. V NĚM dobré silné kakao - přesně takové jako jí kdysi dělávala její maminka. Nemělo to chybu . . . :-).