Zápisky toulaveho esteta

Jsem mrtvejsi než led řekla
tam v noci
kdy jsi mne nechal v autě
kdy jsi zamrznul nad hovnem v milencine analu
kdy jsi paralyzovany krvavou pochvou prcal virgule sodomie
kdy jsi pochcal ve snu starou gólinovou pannu
probudil se celý od hoven od preklopene toi toiky
kdy jsi plul stokou s vrutem paranoii v srdci
kdy jsi septave uvěřil strachu
kdy jsi protrhl blánu panenství
kdy jsi zanevrel na cit a lásku
kdy jsi obrátil virů naruby
kdy ses pustil do vlastni nicoty
kdy ses vrátil pro vlastni sebezpytovani
kdy si rozpulil piedestal pýchy
kdy jsi sevřel pulky jak buldozer výron vesmíru
kdy jsi zhypnotizoval publikum genitální vizí..

Jsem mrtvejsi nez se
řekl
Vzpominas?
KdY jsi naposled objevil strach na cizí pude
kdy jsi poprvé přišel do její vulvy a pil její nektar
Kdy jsi spojil tu hrůznou agonii a zmatek v hlavě
Kdy jsi otraveny salutoval nemocnym pozitkum
kdy jsi zasel negativní odrudy rudimentalni soli
kdy jsi poplachen vzbudil depo aktivní plamene zášti
kdy jsi byl zachován pouze jako obal úzkosti
kdy jsi poprvé otevřel dvířka prcajicich jatek
kdy jsi se zrodil jen abys ji vyridil
kdy jsi ji nabodnul jako měsíční okurku
kdy jsi přišel s nápadem otevřít její manžety

Jsem mrtvejsi než skutečnost
kdy jsi znovu viděl apocalypticke hroby z mlhy a nízkých pohnutek
kdy jsi započal staci prokrastanujiciho ega volajícího dost
kdy jsi posílal speka s úsměvem a měl všechny kolem sebe rad
kdy ses nebál a žil naplno
kdy jsi věděl kym jsi
kdy jsi mi byl blízký
kdy jsi mi byl skutečnýkdy jsi se vzchopil říct ji pravdukdy jsi plakal pro oheň v srdci
kdy jsi vzpomínal svedcu a hříšníků
kdy jsi myslel na boha a zrající myšlenku na něj
kdy jsi viděl dar odpuštění
kdy jsi znovu vrezal tesáky salvejove stvůry do chlopní srdce
kdy jsi vymital lásku strachem
kdy jsi vitezil nad sama sebou
kdy jsi o ud laskavejsi než včera
kdy jsi dekovnejsi večera
Kd jsi vším Čím jsi
kdy jsi měl vesmír v hrsti

A pak kdy ozijes
řekla tiše

kdy jsi poprvé přišel do divadla krutosti v její nezne muze
kdy jsi jako poprvé rozstepil prostor spolecnym polibkem pod lucernami bez stinu z tekutého lsd
kdy jsi oblil celou vanu roztokem něčeho odporne nasladleho
kdy jsi nereagoval na podněty a nevěděl kterym směrem srdce bije
a kudy hlava utíká když te zase vabi a ty unikás za sluncem
kdy jsi zářila jako namesicna a věřila ze nás svedl osud dohromady
kdy Tvá duše vyschla jako oáza pouste opouští trnitou korunu ze stesku a splínu
a line se odiva do mapy flashbacku
kdy se Tvé srdce
rozteka jako expresionisticky obraz
pluje to temného obzoru
a konci v kalne vodě zahalcivosti
kdy se ve tvem podbřišku ojev objeví melouny garnyz a ptá se co je za den
kdy znovu dosáhne sev hrudi bodů varu
a veskere Tvé jmeni je pouze život sám
KdY salava porada plna ohně a soli umírá na posledním dnu který ti byl shledán

A pak procitnes
naše stránky samy jíl

Tak už jsi vzpomínáš na to jak jsi ji jako malou hladil po vlasech
kdy ti ona věnovala všechnu svoji péči a lásku
Kdy se starostlive a uzkostlive bala o každou maličkost
kdy znovu vzyvala pozorne oči aby ji prohledly
jako oči bohu jako průzračné jezero prince
jako úplně první hřích na zazracnem jezeře zebrovane rozkoše pro kterou septam

A spolu s neskonalou noci milenkou se ptám
proc lidé neumiraji pro poezii ?
A jake je to zemřít pro poezii
jake je to pro ni znovu žit
a znovu se narodit má jedina
a nesmrtelna lásko ve věčnosti
moře a města naší lidskosti?

Je zírat pro poezii lidské?
Je lidské nazírat do lidské mysli a hledat v lidském srdci poezii?
A jaky smysl má poezie v celem sirem vesmíru?
Jaky je to pocit byt zrozen pro verš
pro dech pocitu lyrickeho zjevení
pro pásmo obrazu
jež přesahují
jednu lidskou existenci?

Stále se ptám
a ona se mne ptá kdy již poprvé
zemřeme spolu pro poezii
abychom zpecetili osud
romantického chimeria naší kmotrenky destinerie

Ovšem ve skutečnosti
to za zijeme znova
jako poprvé...

...

Kdy jsi naposled udělal něco svedomite
co te presahovalo, co te posunulo dal, co te odpalilo na startovní čáře, co te prinutilo zamyslet se, jít do sebe, mit oči otevřené, spadnout do povrchní, tělesné pudove lásky, absence činu a vášne milovat.

Krása, ta niterna, krása ta krása v jitrnim slunci, květiny tvého života, kdy jsi v sobě objevil cosi zraněného, cosi ztraceného, něco co se odpuzuje samo v sobě, ten lascivni zamotek tekouciho plazmatu existenci propletenych v nejednotne struktuře obličejů a pudů a klínu sesouvajicich k sobě v jedine době jež přídi padá jak vteřina, jak hadi moc supinateho deště a ty volas ještě na ten pohrdajici pláč a nenachas se uplatit žádným zlem ani moci, jsi v posledním hypnotickem zaupeni uroboru nevědomí, zamyslet se znamena zemřít, pomrit vrcholy vědomí, popatrit vidění. Skulinku subjektů. Nas dva.

---