Schizofrenie

Poslední dobou to pro mě byl strašný stres. Byla jsem čerstvě rozvedená, v práci mi hrozil vyhazov a ještě k tomu proti mně začal můj ex obracet mé přátele. Tak jsem žila několik měsíců sama, děti jsme neměli a já byla vlastně i ráda. Ne, že bych o ně nestála, ale nevím, kde bych ještě na ně teď vzala čas. Ráno jsem chodila brzo z domu a pracovala až do noci. Každé dny byly stejné. Až na ten jeden …

Ráno začalo jako pokaždé. Budík mi zazvonil v 6:00. Vstala jsem, oblékla kostýmek, namalovala se a vyrazila. Na snídani prostě nebyl čas. Vyrazila jsem k autobusové zastávce, ale někdo mě sledoval. Všimla jsem si ho hned při východu z domu. A očividně mi šel po krku. U pasu měl pouzdro na zbraň a určitě měl někde schovaný i nůž. Rychle jsem zalezla do baráku, ale koutkem oka jsem zahlédla, jak se rozbíhá k našemu vchodu. Brala jsem schody po dvou, a i když jsem ve druhém patře nemohla, strach mě nutil běžet dál. Slyšela jsem ho. Slyšela jsem, jak pomalu otvírá vchodové dveře, tak abych to neslyšela. Ale pletl se. Já o něm věděla. Rychle jsem šátrala v kabelce po klíčích a roztřesenou rukou odemykala byt. Nesmí mě dostat! Běžela jsem se schovat do koupelny. Slyšela jsem, jak se snaží otevřít dveře od bytu. Přitiskla jsem si kabelku blíž k tělu. Nesmí mě dostat! Vykopnul mi dveře od bytu. On je prostě vykopnul! To už moje nohy nezvládly a já se sesula na zem v koutě koupelny. On mě nesmí nikdy dostat! Dveře koupelny se pomalu otevíraly. Ale já už neviděla, kdo za nimi stojí. Přede mnou byla jen tma…