Facka nebo 10 korun

*

Tak jsem si vyrazila do Prahy. Nafintila jsem se, abych našemu hlavnímu městu nedělala ostudu. V červených lodičkách velikosti Popelky, v šatičkách jako louka sama a s miniaturní kabelkou přes rameno…

No, a…ano. Podařilo se mi tam zabloudit. Koukala jsem všude možně, jen jsem nesledovala ulice ani uličky, kterými jsem brouzdala. O to horší, že jsem měla pouze půlhodinu na to, abych našla nějaký vchod do metra a odjela na hlavní nádraží na zpáteční vlak. Jako na potvoru po metru ani památky…

Nicméně ve snaze zachovat si klid a chladnou hlavu jsem si řekla, že se nic neděje a prostě se někoho zeptám na cestu. A tak jsem oslovila celkem dvě osoby – nejprve ženu, potom muže. Ten den mi opravdu nepřál, oba dva byli cizinci a vůbec nevěděli, nač se jich ptám. Ani po zapojení mojí lámané angličtiny jsme se nedobrali pochopení. To mě mohlo napadnout, že uprostřed Prahy budu jen těžko hledat krajana.

Najednou se za mnou objevil muž. O hlavu vyšší než já, nedbale zarostlý ve tváři, v démodé oblečení, navíc v roztrhaném. Ale nepáchnul a měl moc milé oči. Sice plné vrásek, přesto takové veselé.

„Prosím Vás, slečno, dejte mi facku nebo deset korun.“
V tu chvíli jsem snad zírala i s otevřenou pusou…
„Prosím??“
„Nezlobte se, ale přišel jsem o práci, nemám ani korunu, zato děsný hlad. Tak jestli mi nedáte 10 korun na rohlíky? A jestli Vás otravuju, tak mi dejte rovnou facku. Nebyla by první.“

Netuším, kde se ve mně vzal tak rychle tolik ztřeštěný nápad, ale pojednou jsem slyšela sama sebe, jak mu odpovídám:

„Prosím Vás a vy se tady po Praze dobře vyznáte?“
Tentokrát bylo vidět na tom neznámém muži, že byl mou reakcí poněkud zmatený.„No, myslím, že jo.“
„No to je skvělý! Víte co? Nabízím Vám obchod. Vy mi pomůžete najít nějaký vchod do metra a já pak za tuto vykonanou službu zaplatím. Co Vy na to?“

Musel si myslet, že jsem se zřejmě totálně pomátla. Ještě pár vteřin na mě koukal, pak se na mě skoro až otcovsky usmál a řekl, že teda jo.

Nejen, že mi pomohl najít metro, ale dokonce na podzemku se mnou počkal a ještě mě doprovodil až na samotné nástupiště na hlavním nádraží, odkud jsem měla odjíždět – prý abych se ještě cestou znovu neztratila. Celou tu zbylou půlhodinku jsme povídali o knížkách. Musel jich přečíst snad milion. A samé zajímavé.

Jak zněla obchodní dohoda, zaplatila jsem mu za jeho službu – nazvěme ji „pomoc v nouzi“ – mnohem víc než bylo požadováno a rozhodně nelituji. Tenhle milý člověk mi vryl do paměti nezapomenutelný zážitek. I když vlastně ani nevím, jak se jmenoval.

Prostě Fackanebodesetkorun.

*