Velký nebe pro malý holky

 

Když jsem procházela dveřmi ven, vzduch voněl špínou města, tak trošku unaveným létem a sluncem. V jednom z oken, které patřilo k vedlejšímu vchodu, někdo sušil na šňůrách prádlo. Mírně se vlnilo. Pár lidí se procházelo se zmrzlinovými kornouty v rukou. Někdo telefonoval. Děti se smály.

Kousek od cukrárny byl opřený žebřík. Starý, dřevěný, ušpiněný od barev. Opatrně jsem ho obešla a šla dál.

„Zdravíčko.“

Několik lidí se zastavilo a podívalo se nahoru.

„Zdravíčko. Haló, slečno!“ zakřičel zase ten malíř, natěrač nebo kdo to byl. Trochu se naklonil na stranu. Na hlavě mi přistála malířská štětka. Zaječela jsem, barva mi stékala po vlasech a po chvíli z vlasů kapala i na chodník.

„Idiote! Seš normální?“ zaječela jsem, ale tentokrát nahoru na něj.

„No konečně se mnou mluvíš,“ zamumlal ironicky a začal scházet dolů. Z několika posledních příček seskočil.

„Seš to ty?“

„Já jsem já, to máš pravdu,“ protočila jsem trošku oči.

„Takže tohle je o tobě? Počkej, kde to mám,“ přešel zpátky k žebříku, u kterého měl věci a začal se přehrabovat v batohu, v krabici s věcmi a nadzvedával plechovky s barvou.

„Nebojíš se, že ti to někdo ukradne?“

Moji otázku nevnímal a za tichého nadávání si začal prohrabávat kapsy džínů. Paže měl špinavé od modré a bílé barvy.

„Mám to,“ přelítl mu po tváři krátký úsměv a rozložil pomačkaný papír. Naklonil ho ke mně, abych mohla číst.

      „Nechápu to,“ šeptla jsem nejistě a zvedla oči od papíru. Jméno, adresa, zevrubný popis vzhledu. Ten natěrač byl zase nahoře, až nad střechou a máčel váleček do kbelíku s barvou, který měl zavěšený na konci žebříku. Krátce jim přejel po obloze a ta na místě přejetí změnila barvu z modrošedé na bledě modrou.

„Prej by to částečně mohlo předejít nějakejm tvejm náladám. Že seš náladová jsem si všim i já, a to tě znám dvě minuty. Neblbni!“ zařval, když jsem do žebříku trochu kopla.

„Podej mi prosím tě kulatej štětec, je v krabici,“ houkl dolů, když viděl, že jsem pořád u žebříku. Slezl dolů, vzal si menší plechovku a štětec, který jsem mu podávala. Nahoře se narovnal, aby dosáhl výš a začal nanášet bílou.

 

„Pareidolie,“ sotva pohnul rty, když to říkal.

„Pare-co? Parpadelie?“

„Pareidolie! Seš hluchá, nebo co?“

„Co to znamená?“

„Je to něco neurčitýho, třeba nějakej tvar a ty v tom vidíš něco konkrétního. Zvířata v mracích,“ ukázal nahoru „skvrny u psychologa, Ježíš vypálenej v toustu a tak. Záležitost fantazie,“ opatrně dotvářel kontury budoucího mraku.

„Můžu se na něco zeptat?“

„Nesnáším, když se lidi první zeptaj, jestli se můžou ptát a teprve potom se ptaj. No tak se ptej.“

„To děláš pro někoho? Někdo si to objednal?“

„Jsem vázanej mlčenlivostí,“ a začal si pískat, aby mi dal najevo, že se o tom nehodlá bavit.

„Ale jedno ti prozradím. Bylo to mastný,“ přendal si štětec do druhé ruky a přejel si několikrát bříškem palce přes ukazováček a prostředníček, aby naznačil peníze.

„A seš si jistej, že je to pro mě?“

„A nemáš dvojče?“

„Nemám dvojče.“

„Tak je to pro tebe. A teď se zeptám já. To seš tak natvrdlá i normálně?“

Uraženě jsem si překřížila ruce přes prsa. Barva na mých vlasech pomalu schla a já začala přemýšlet, jestli z nich půjde vymýt. O oblečení a tašce, kterou jsem měla pověšenou na rameni, nemluvě.

 

„Prej když jste se viděli naposled, tak jsi působila smutně. Nechybí ti někdo nebo něco?“

„Takže teď si hraješ na psychologa?“

„Možná bych za to moh dostat přidáno. Takže?“

„To není tvoje věc,“ vzala jsem si mezi prsty pramen vlasů a snažila se je rozčesat.

„Na to budeš muset vzít ředidlo,“ oznámil mi, když viděl, o co se snažím.

„Ředidlo?!“ zvedla jsem zděšeně hlavu.

„No jasně. Tyhle barvy nejsou disperzní, logicky, když je používám na oblohu. Budou muset bez popraskání vydržet déšť, bouřky, všechno. Čistá syntetika,“ poklepal na okraj plechovky, jako když majitel chválí psa.

„Ach jo,“ dala jsem si tvář do dlaní.

„Neboj, malá, bude to hezký,“ dal se do malování dalšího, menšího mraku.

„Nejsem malá!“ měla jsem co dělat, abych vztekle nedupla.

„Ne? Mně se teda zdáš,“ a krátce se na mě s úsměvem od ucha k uchu seshora otočil.

„Kopla jsem do toho žebříku jednou, můžu do něj kopnout znova!“

„Víš, že celkem potvrzuješ, že malý lidi jsou agresivní? Říká se tomu myslím Napoleonskej komplex. Seš něco jak čivava. Malá, ale agresivní až hrůza. Dávej si pozor, aby na tebe ‚omylem‘ nespadla dolů celá tahle plechovka. A mimochodem, ten modrej melír ti sluší.“

 

 

Podíval se na hodinky.

„Mám padla, konečně. Hele, malá, nepůjdem na kafe?“

„Nikam s tebou nejdu.“

„Jéžiš, nebuď uražená a pojď. Zvu tě.“

 

„Dívala se trošku vystrašeně,“ politovala jsem servírky. Mladá holka s úhledně zapleteným copem, možná si tu přivydělávala.

„Se jí divíš, když ty máš půlku hlavy modrou a já jsem jak dalmatin?“ natáhl ke mně ruce pokryté barevnými fleky.

Barva mi na vlasech už dávno zaschla. Vlasy pod nánosem ztvrdly, prameny co mi padaly do očí bych odkoukla možná tam větrákem. Nevítaný modrý make-up na tváři taktéž zaschl a vlivem mimiky praskal. Vypadala jsem jako poškozená socha po nájezdu vandalů.

„Vážně to jde dolů jen ředidlem?“ servírka nám v tu chvíli pokládala na stůl objednané nápoje a střelila po mně nervózně očima.

„Dělal jsem si srandu, zatím to šlo dolů vždycky normálním mýdlem. Ale vem si radši kartáč.“

„Co chceš říct tím, že zatím to šlo? Že to možná dolů nepůjde?“

„Ale půjde. Klídek.“

„Proč vůbec přebarvuješ to nebe?“ podívala jsem se první na něj přes okraj šálku a potom přes skleněnou výlohu ven.

„Vždyť se na to podívej,“ natočil taky hlavu a dívali jsme se společně ven. Nebe bylo rozdělené. V horní polovině tmavě šedé, jakoby těžké a dole bílé, jako našlehaná smetana.

„Už chápeš? Časem se ty barvy smyjou, nevydrží navždycky. Jako ostatně všechno,“ upil a ozvalo se cinknutí šálku o podšálek.

„Smyjou se?“

„Smyjou,“ přikývl. „Půjde o krátkodobý šálení smyslů. Experiment. Nebude se dít tohle.,“ ukázal k výloze.

„Bude pršet, budou bouřky, to ano. Ale nebude taková obloha jako teď. Jen bezprostředně právě po tom dešti.“

„Ale proč? Pořád to nechápu,“ už jsem začala znít zoufale.

„Jak to na tebe působí?“ ukázal bradou ven.

 „Nevzbuzuje to úplně dobrou náladu,“ odpověděla jsem po chvíli mlčení.

„A o to jde. Malování míst, kam nedosáhnu se žebříkem, ještě budu muset vyřešit. Ale asi tak do listopadu by mělo bejt hotovo. Bude pokrytý nejbližší okolí tvýho bydliště. Představ si to jako cedník. Bude vidět jen to hezký, ubyde úzkostí a všichni budou šťastný.“

„Zní to hodně idealisticky.“

„Celej dnešní idealismus půjde do háje, jestli bude pršet. Barva potřebuje aspoň čtyřiadvacet hodin, aby úplně zaschla.“

„Podle předpovědi by pršet nemělo,“ pokusila jsem se ho uklidnit.

„Nevěřím předpovědím,“ zavrtěl odmítavě hlavou. Očima byl v tu chvíli někde dál. Tam už jsem neviděla.

 

„Díky za to kafe,“ poděkovala jsem jeho zádům a profilu, když byl překloněný a kontroloval obsah kufru svého auta, kam si předtím uložil věci.

„Za málo, malá,“ ukázal mi zdvižený palec a po chvíli se narovnal a kufr zavřel.

„Kdo ti za to zaplatil?“ zkusila jsem se naposled zeptat, když si zapínal pás.

„Sakra, říkal jsem ti, že jsem vázanej mlčenlivostí. A z cesty, ať tě nepřejedu. Měj se a nezapomeň na kartáč.“

 

Z okna ještě na pozdrav vystrčil ruku a krátce zamával. Taky jsem zamávala a šla jsem k žebříku, co byl pořád opřený vedle cukrárny. Prý ho někdo uklidí, má na to lidi. Na nebi viselo pár mraků. Nepřipomínaly nic.

Ani na šňůrách okna, co nepatřilo k našemu vchodu, už nevlálo prádlo.

Nic už nebylo na svém místě. 

Byl čas jít domů.