Příliš hlučné ticho

Sedí na břehu řeky a pozoruje vlnky. V dálce plavou labutě a na druhé straně chytá rybář ryby. Na té, kde jsem i já. Vítr zčeří vodu. Ona vezme do ruky papír a tužku. Kreslí. Dokonale zachytí každičký ohyb vodní hladiny, vystihne každý detail. Pak začne kreslit okolí, stromy, rybáře. Soustředí se. A pak se zastaví. Zděšeně zvedne hlavu a koukne se na druhý břeh, tam mezi stromy za rybářem. Ano, tam kde sedím já. Sleduji ji. A ona mě vidí. Vstane, popadne tužku a papír a rozběhne se pryč. Pohnu se také. Trhaně, bolestivě. Zaskřípají mi kosti. Přitom zvuku se rybář otočí. Jeho oči se strachy rozšíří. Usměju se.

Dívka utíká, co může. Před očima stále vidí tu podivnou děsivou postavu. Jak se na ni dívala. Zaslechne křik a hlasité šplouchnutí. Otočí se. Tam, kde seděl rybář, zůstaly jen osamělé pruty. Voda zahlazuje stopy a kruhy na hladině brzy zmizí. Rozbrečí se. Neví, co má dělat, co se to děje. A neví, že jsem zase nablízku.

Pomalu se blížím. Tentokrát na správné straně řeky. Přeběhne jí mráz po zádech. Ztuhne. Dívá se na mě a z očí jí mizí strach. Pomalu, trhaně vykročím k ní. Neuteče. Zaráží mě to. Váhám. Zůstanu stát a pozoruji ji. Usměje se. Usměju se taky. Dojde ke mně a chytne mě za ruku. V šoku jdu s ní. Jdeme k řece a na jejím břehu se posadíme. Na chvilku mám pocit, jako by viděla i mé vnitřní rány, ne jen jizvy, které zůstaly na povrchu. Prohlíží si mě. Její ruka hladí mou tvář a na chvilku zahlédnu v jejích očích cosi. Najednou její druhá ruka vystřelí prudce vzhůru. Praští mě kamenem do hlavy. Zatemní se mi před očima. A pak je to pryč. Vrhnu se na ni. Už je zase vyděšená. Spadneme do vody. Držím ji pod ní. Dívám se na ni, na její tvář… topící se pod hladinou. A pak je po všem. Kolem nás se zbarvuje voda do ruda mojí krví. Něco pluje kousek od mé ruky. Obrázek. Vylovím ho a podívám se na něj. Zbyly na něm jen rozpité obrysy toho, co nakreslila. Složím ho a uložím do své kapsy. Zamotá se mi hlava. Pustím její ruku, kterou jsem doteď držel, a spadnu do vody. Ta se nade mnou zavírá. Opět skryje všechny stopy, udusí všechny zvuky, pohltí všechno světlo. Přichází tma. Vracím se do ní. Umírám. Už zase. Nemám jinou možnost. Nikdy jsem neměl.