Zázrak

     Lékařská věda je sice na velmi vysoké úrovni a doktoři dnes dovedou téměř zázraky, ale je mnoho nemocí, které se ještě vyléčit nedaří. Je jich celá řada, chřipkou počínaje a rakovinou konče.  Tento příběh se stal na konci sedmdesátých let.

    Léto roku 1979 bylo horké a suché. Jen tu a tam přišla prudká bouře, ale během hodiny sluníčko kaluže vysušilo a zas bylo modré nebe. Seděla jsem s vnoučaty na zahrádce a děti si hrály. Začalo se zatahovat a mraky byly tmavé a těžké. Ihned jsme se schovali do domu a netrvalo dlouho a udeřil první blesk. Rána to byla tak velká, že zadrnčely tabulky v oknech. Lekla jsem se, až mne píchlo u srdce a rozbolela mne hlava. Dcera odpoledne odvedla děti a já si šla lehnout, protože mi nebylo dobře.

      Druhý den jsem se cítila lépe a zdálo se, že jsem úplně v pořádku. Jenže za pár dní se bolest hlavy ozvala znovu. Z počátku jsem tomu nevěnovala pozornost, ale asi po měsíci jsem se rozhodla, že zajdu k lékaři. Ten mne prohlédl a usoudil, že je to od krční páteře, protože jsem pracovala jako sekretářka a to že je od nesprávného držení těla. Dostala jsem několik injekcí a opravdu bolest polevila. Cvičila jsem doma podle příručky „Zdravá páteř“ a opravdu jsem si myslela, že je po problému. Jenže nebylo. Po dalším měsíci se bolest přihlásila znovu a to tak silně, že jsem nemohla do práce. Lékař mne poslal do nemocnice na rentgen a tam zjistili, že se mi v hlavě udělal nádor. Nebyl velký a ani snad zhoubný, ale rostl a způsoboval mi velké bolesti. Byl však na tak nevhodném místě, že se báli jej operovat. Dostala jsem silné léky proti bolesti a měla jsem přijít za měsíc, že se zatím rozhodnou zda operace nebo chemoterapie.

    Týden jsem ležela v nemocnici a bylo mi hůř a hůř. Díky chemoterapii jsem skoro nemohla mluvit nebo polykat.  Byla jsem apatická a bylo mi neustále zle. Po týdnu mne pustili domů, že měsíc počkáme a pak že přijdu na kontrolu. Přišla se na mne podívat kamarádka, protože se dozvěděla, že jsem nemocná. Když mne viděla a vyslechla si, co se mnou dělali, tak mi navrhla nějakou paní Hedviku z Jánských Lázní. Od nás je to sotva patnáct kilometrů a že mi to u ní vyřídí. Byla jsem vděčná za každou pomoc a tak jsem souhlasila. Manžel nejprve nechtěl, ale pak uznal, že mi ublížit víc než chemoterapie nemůže a souhlasil.

      Paní Hedvika žila na kraji Jánských Lázní v malém, ale udržovaném domku. Všude to vonělo bylinkami a kořením a byla jsem překvapená, kolik rozličných druhů tu všude viselo. Přivítala nás starší korpulentní dáma, tak trochu staromódně oblečená. Nejprve mne vyslechla, pak pokývala hlavou a řekla, že mi bylinky a rozpis pošle za dva dny. Na malý papírek napsala kostrbatým písmem, co vše nemám jíst, a rozloučili jsme se. Manžel byl sice trochu skeptický, ale mlčel. Za dva dny mi opravdu kamarádka přivezla velký sáček bylinek a koření. Vůně byla nevábná a chuť ještě horší.

     Po nějakém čase jsem jela na kontrolu do nemocnice, ale o bylinkách jsem samozřejmě nic neřekla. Lékař přinesl snímky a měl radost. „ Mám pro vás dobrou zprávu, paní Holá,“ na chvilku se odmlčel a sledoval snímek proti oknu, „ růst nádoru se zastavil a mně se zdá, že se i malinko zmenšil. Nechci dělat ukvapené závěry, ale pokud se cítíte lépe, není druhá dávka chemoterapie nutná.“ Spadl mi kámen ze srdce a hned jsem se vážně cítila lépe. Slíbila jsem, že přijdu hned, kdyby se něco stalo a jinak za tři měsíce.  Poctivě jsem pila ten „hnus zelenej“, jak jsem těm bylinkám říkala a za tři měsíce jsem přišla opět na kontrolu.

     Tentokrát nepřišel lékař sám, ale přivedl si kolegu. Chvilku se o něčem radili a pak se mi omluvili, že se snímek asi nepovedl a že musím ještě jednou.  Po další hodině přišli opět spolu. Ten starší kroutil hlavou a porovnával snímek s těmi starými. Nakonec se na mne obrátil: „ Máte veliké štěstí paní Holá, ten nádor se téměř celý nějak vstřebal a nyní je velký jen jak špendlíková hlavička. Myslím, že léčba byla přes všechny špatné prognózy úspěšná.“  Potřásl mi rukou a odešel.

   A tak i náš pan doktor se přiznal, že tomu nedával moc velkou naději a že chemoterapie je spíš takový poslední pokus. „ V podstatě je to zázrak,“ řekl a hned ale dodal, že lékařská věda ale na zázraky nevěří.

    A tak jsem se díky paní Hedvice a jejím bylinkám vrátila k normálnímu životu. Ještě léta jsem k ní chodila pro různé čaje a bylinky pro děti a známé. Dnes již není paní Hedvika mezi námi a tak jsem jí chtěla alespoň tímto způsobem poděkovat za svůj vrácený život a ostatním tuto vzácnou ženu připomenout.

Volně podle vyprávění paní Holé z roku 2004. V té době jí bylo něco málo přes sedmdesát let. Není žádné tajemství, že bylinky mohou nastartovat a posílit imunitní systém, ale také se mohlo jednat o placebo efekt, který i lékařská věda využívá při léčbě některých onemocnění. V každém případě jsem historek o léčbě bylinkami zaznamenal několik, tak že možné je vše. Dnes již nikdo o účinku bylinek nepochybuje, ale universální lék to patrně také není.  Také jsem zaznamenal názor, že je velmi důležité věřit v uzdravení. Síla ducha dokáže i nemožné. Ale to už by bylo jiné vyprávění.