Cesty života

        Stál jsem na Nuselském mostě a sledoval světla aut a tramvají v hloubce pode mnou. Nebyl jsem ještě úplně přesvědčený, že to udělám, ale v poslední době jsem o tom dost přemýšlel. Přišel jsem již po druhé o zaměstnání, před rokem mne opustila žena, před pár týdny mi zemřela po dlouhé nemoci matka a já jsem tím zůstal na světě úplně sám. Byla již téměř tma a docela se ochladilo.  Studený vítr mi vehnal slzy do očí a barevná světla aut a neonů jsem vnímal jen jako barevné skvrny a šmouhy.                                                                      „Nedělej to,“ ozval se jemný medový hlas. Otočil jsem se a tam stála velice zvláštní dívka. Byla celá v černém a její dlouhé rozpuštěné vlasy jí vlály ve větru.

„Proč to nemám dělat?“ zeptal jsem se. „Protože z tebe dole bude fašírka a funebráci s tebou nebudou zacházet důstojně.“                                                   „Tak se mám raději oběsit?“snažil jsem se o rozhovor.                                         „Když to neuděláš dobře, povolí ti svěrače a to také není moc důstojné.“ „Je tu zima, co kdybychom si někde dali kávu a promluvili si,“ řekla a pokynula mi rukou.„Jo a jsem Sylva.“                                                                            „Já jsem Tomáš,“odpověděl jsem a podal jí ruku.                                             „Já vím,“řekla a malinko se usmála.

     Došli jsme do restaurace přímo u vchodu do metra. „A proč tě to vlastně zajímá?“ zeptal jsem se. „To ti teď ještě nemohu říci,“ odpověděla, „ale když mi dáš příležitost, pokusím se změnit tvůj život. Dej mi měsíc, a pokud se tvůj život nezlepší, pomohu ti, když budeš chtít, odejít důstojně.“ Díval jsem se nevěřícně a sledoval, jak drží šálek čaje v dlaních a ohřívá si prokřehlé ruce.               „Myslím to vážně,“řekla a znovu se zahleděla do šálku čaje.                            „Ty jsi snad nějaká čarodějnice nebo co?“ zeptal jsem se. Usmála se a zavrtěla nesouhlasně hlavou. „A kdyby se ti to povedlo, tak co za to budeš chtít?“     „Myslím, že nemusíš mít strach. Jen bych si vzala něco z tvého bytu.“               „Já už tam skoro nic nemám,“ zhodnotil jsem nahlas svou situaci.                    „No tak se nemusíš ničeho bát, ne.“ Kývl jsem souhlasně hlavou a zadíval se jí do očí.                                                                                                         „A jak tě najdu?“ zeptal jsem se, „já totiž nemám telefon.“                              „Já si tě najdu sama, až bude potřeba,“řekla a zvedla se k odchodu. Ještě se otočila ve dveřích a pokynula mi rukou.                                                              Celou sobotu a neděli pršelo. Studený déšť bubnoval do parapetu a moje nálada byla na bodu mrazu. Tu a tam jsem myslel na Sylvu, ale nějak jsem moc nevěřil tomu, že mi někdo může pomoci.  V pondělí ráno přestalo pršet, tak jsem odjel na úřad práce. Obrýlená drobná černovláska s pisklavým hlasem chvilku pozorovala monitor počítače, pak pokrčila rameny a řekla, že pro mne nic nemá. Vracel jsem se domů úplně zničený a přemýšlel, co bude dál.                                                  Ve čtvrtek další týden upoutala moji pozornost barevná obálka v mé dopisní schránce. „Zase chtějí nějaké peníze,“ napadlo mne. Jenže obálka neměla známku ani razítko.  Otevřel jsem byt a šel rovnou do kuchyně pro nůž. V obálce byl dopis od Sylvy s telefonním číslem do firmy Zukov, kde prý hledali svářeče do výroby. Běžel jsem na roh naší ulice do telefonní budky.                                         „Firma Zukov, vedoucí výroby Macháček, prosím,“ozvalo se ve sluchátku. A tak jsem se zeptal, jestli mají volné místo.  Pan Macháček potvrdil, že ano a že mám přinést papíry a domluvíme se. V pátek jsem tedy odjel do Zukovu a od pondělí jsem tam nastoupil. Nástupní plat sice nebyl nějak veliký, ale byl jsem v situaci, kdy jsem si nemohl moc vybírat.                                                                        Asi za čtrnáct dnů přišel za mnou vedoucí Macháček. „ Dočetl jsem se v papírech, že umíš i na soustruhu a fréze.“                                                      „Ano pracoval jsem ve strojní dílně na Poldovce,“ odpověděl jsem trochu nesměle. Vedoucí pokýval hlavou: „ A co bys řekl tomu, že bych tě přeřadil na lepší pracovní místo? Samozřejmě na zkušební dobu.“                                                    „Budu rád pane vedoucí,“ odpověděl jsem bez rozmyšlení.  No a od dalšího týdne jsem šel do vývoje a zvedli mi plat o dva tisíce.                                          S napětím jsem čekal na první výplatu. Na zaplacení všech dluhů, to sice nebylo, ale na nájem a normální život to stačilo. Zase jsem měl pocit, že mám důvod žít.        Slunce pomalu zapadalo za obzor a já se opět procházel po Nuselském mostě. Tentokrát byly však moje myšlenky čisté. Díval jsem se do hloubky pode mnou a uvědomil jsem si, jaká to byla blbost. „Snad už zase nechceš skočit“, ozvalo se za mnou. Otočil jsem se a tam stála Sylva.                                                    „Ahoj Sylvo, nějak dlouho si se neozvala.“                                                      „Měla jsem dost práce se školou a nechtěla jsem to vzdát. Teď už je to ale v pohodě.“                                                                                               „Nedáme kafe?“ zeptal jsem se. Pomalu jsme kráčeli po mostě k restauraci u metra. „A jak se vlastně máš,“ zeptala se pojednou.                                     „Však víš, mám práci a docela dobrou, začal jsem splácet dluhy a docela to jde.“ „Tak že mi něco dlužíš, nebo to stále ještě chceš udělat?“                               „Ne to určitě ne a dluh ti samozřejmě splatím.“                                              „A co kdybych přišla hned tuto sobotu? Vadilo by to?“ řekla a spiklenecky na mne mrkla. Souhlasil jsem a pozval jsem ji na oběd, že něco dobrého připravím.  Již delší dobu se snažím vařit a kuřecí Kung pao mi docela jde.                                    Byla sobota, a čím víc se blížilo poledne, tím víc ve mně narůstal zvláštní pocit. Ne strach že jí to nebude chutnat, ale strach že nepřijde. Hodně jsem o Sylvě v poslední době přemýšlel. Byla sice zvláštní, ale milá a líbilo se mi si s ní povídat. Z rozjímání mne vyrušil zvonek. Leknutím jsem s sebou trhl. Běžel jsem otevřít a cítil jsem jak mi buší tep ve spáncích. Otevřel jsem dveře a tam stála Sylva a byla dnes nějaká úplně jiná.                                                                            „Tak jsem tady, pane kuchaři,“ řekla s úsměvem na tváři. „Co tak na mne civíš,“ zeptala se, protože jsem z ní nemohl spustit oči.                                         „Moc ti to sluší, Sylvo,“ zakoktal jsem, „pojď dál.“                                                Po obědě, který mi moc pochválila, mi pomohla s nádobím a pak jsme seděli u kávy a povídali si. Připadalo mi, že se známe mnoho let. Konečně jsem se odvážil zeptat, co si vlastně ode mne chce odnést. „ Na to je dost času,“ řekla, „já si sama řeknu, až přijde ten čas.“ Vůbec jsem nechápal, ale slíbil jsem, že se nebudu na nic vyptávat.  Povídali jsme se o všem možném a najednou byl večer. Šel jsem vyprovodit Sylvu k autobusu. „A co kdybys příští sobotu přišel ty k nám?“ vyhrkla najednou. „A co tomu řeknou rodiče?“zeptal jsem se. „To je v pohodě, budu ráda, když přijdeš.“ V dálce se objevil autobus a Sylva mne k sobě přitiskla a políbila.         Ten týden byl pro mne nekonečně dlouhý. Uvědomil jsem si, že mi Sylva vůbec není lhostejná. V sobotu ráno jsem koupil kytici gerber a vypravil se na slíbený oběd.  Nervozita nerůstala úměrně se zkracující se vzdáleností k domovnímu zvonku. Otevřít mi přišla Sylva a hned na uvítanou mne políbila. „Pojď dál, a děkuji za gerbery, ty mám moc ráda.“  Vstoupil jsem do předsíně, kde mne přivítala nezaměnitelná vůně svíčkové a maminka Sylvy. Prohodili jsme několik všeobecných frází a ujistil jsem ji, že svíčkovou miluji. Pak jsem vstoupil do obýváku, kde na mne čekal Sylvy otec.                                                           „Dobrý den,“pozdravil jsem. Sylvy otec se postavil a otočil.  Zůstal jsem stát a nemohl jsem promluvit. „Jé dobrý den pane vedoucí,“ vykoktal jsem konečně.„Sylvo, ty jsi mi neřekla, že můj vedoucí je tvůj otec.“ Sylva spiklenecky mrkla a všichni se začali smát. Po obědě mne vzala Sylva do svého pokoje a vyprávěla mi, jak to všechno bylo. Dělala zdravotní školu a na brigádu chodila do nemocnice na Bulovce, kde ležela má matka.  Často byla u maminky, vyprávěly si a docela se sblížily. Maminka měla o mne strach a vyprávěla Sylvě, co vše mne potkalo a že nemám práci. Dokonce mne u máti Sylva viděla. Když se po čase dozvěděla, že maminka zemřela, tak mne našla a pak se zeptala otce, zda by nevěděl o nějakém místě.                                                                                                      „A teď už mi můžeš říci, co ti máti slíbila?“                                                      „To bylo jen tak. Jen mi řekla, že kdybychom náhodou spolu začali chodit, že mi máš dát něco, co je schované ve starém hmoždíři.“ Nevěřícně jsem na ni koukal a pak jsem navrhl, abychom jeli ke mně. Chvilku trvalo, než jsme ve sklepě krabici s věcmi po matce našli. Vybalil jsem hmoždíř z novin a na dně jsme našli řetízek s přívěškem ve tvaru hlavy Nefertiti. Byl sice trochu zašlý, ale Sylva z něj byla unešená.

     Asi po roce jsme se vzali, a i když je to více než deset let, často na svou matku myslím. Je zvláštní, jak jsou naše cesty někdy opravdu podivně propletené.