Ztráta...

Držím v ruce památník, dívám se na krásný obrázek s věnováním. Je od ní. Na obrázku je černá růže, moje neoblíbenější květina. Ona to věděla, věděla, že černé růže miluji, věděla, že ji miluji. Věděla, že bez ní nebudu moci žít, přesto mi to udělala. Zmizela z mých očí, ale ne z myšlenek. Zmizela, už ji nikdy neuvidím. Neuslyším její smích, ani její hlas, ale já si je navždy budu pamatovat v mém srdci. Tam bude žít navždy. Navěky spolu, tak jako jsme chtěli. Miloval jsem ji z celého srdce a budu stále. Navěky. Chci jen ji.
Volám ji zpět, stále prosebněji a zoufaleji. I když někde hluboko uvnitř vím, že se sem už nikdy nevrátí. Ale odmítám si tuhle krutou skutečnost uvědomit, uvěřit jí. Nechci, nechci, nestojím o to!!
Volám ji stále hlasitěji a naléhavěji.To už zoufale křičím: „Proč jsi mi to udělala ?! Proč jsi to udělala?! Proč?!!“ Vždyť věděla, že bez ní zemřu také. Žalem. Začínám potichu vzlykat. Slzy mi stékají po tváři.
Je půlnoc.Nechápu, proč jsem sem vůbec chodil. Trvalo to dlouho, než jsem se vůbec odvážil sem jít. Ani dlouhá pauza nepomohla. Teď se mi vše vrací.
Nebe je zatažené, začíná pršet.Připadá mi to, jako by i nebe plakalo nad naší mladou, zmařenou láskou.
Sedím před jejím hrobem . Dívám se na její fotografii. Krásnou. Ona byla krásná. Měla dlouhé černé, havraní vlasy a v nich bílou lilii. Porcelánovou pleť a na svých krásných rtech smutný úsměv.
Bílá lilie, to byla její nejoblíbenější květina. Milovala bílé lilie nadevše. Jen jednu jedinou osobu milovala víc než své lilie..mne…Jednou mi to řekla…tu větu si budu navždy pamatovat. I to jak se potom krásně zasmála. Na její úsměv se nedá zapomenout. Byl krásný, milý a upřímný, stejně jako ona sama.
Začíná bouře, hlubokou černou noc ozáří blesk.A v tu chvíli mě napadá spásná myšlenka.Divím se, že mě to nenapadlo okamžitě. Žasnu nad tím, že jsem mohla být tak hloupý. Vždyť je to tak jednoduché. Asi mě to nenapadlo proto, že jsem moc byl zaslepen bolestí a na nic jiného, než na ni jsem nedokázal myslet. Mám na ni tolik vzpomínek. Znali jsme se hodně dlouho. Moc dlouho, než abych dokázal přežít takovou ztrátu.
Půjdu za ní. Za jediným člověkem, kterému na mně tak záleželo. Ano,to udělám! Teď hned. Nemá cenu se dál trápit, když můžeme být spolu. Naposledy se podívám na její hrob. Vyndám z kapsy bílou lilii a černou růži.Propletu je do sebe, aby byly navždy spolu, stejně jako my.Říznu se do dlaně. Není to poprvé. Nechám moji krev, aby pomalu stekla na květiny…Krev stéká stejně jako mé slzy. Slzy smutku i radosti…Smutku ze ztráty..a radosti z brzkého shledání .Pokládám květiny na její hrob. Později doufám na náš. Pohřbí nás spolu. Všichni nás znali. Když se to stalo, všichni mi přáli upřímnou soustrast. Říkali, že ví, jak mi je. Že to chápou…že to přebolí…Nic nevěděli! Nemohli vědět jak mi je! Nemohli! Nepřebolelo to…neodeznělo to..stejně jsem to věděl.Nedělal jsem si žádné naděje. Nikdo jako ona není. A kdyby ano, je mi to jedno! Miluji jen ji. Navždy jí budu věrný. Navěky. Jdu za ní. Nemá smysl žít…pro mě už ne..Bylo mi to souzeno to udělat..vím to..
V ruce stále ještě držím nůž, je to ten samý, jakým jsem se předtím řízl. Chci zemřít, nic si v tuto v tuto chvíli nepřeji vroucněji. Nic v celém svém životě jsem si nepřál víc. Polovina mého srdce stejně zemřela spolu s ní.
Pozvednu svůj nůž, bodám si ho přímo do srdce.Do srdce, které už mi dávno puklo žalem. Do srdce, které už dávno zemřelo. Do srdce, které už ani necítím. Zvednu svůj nůž a bodám si ho do srdce nebo alespoň do toho, co mi z něj bylo.
Umírám, můj poslední pohled patří její fotografii. Umírám, úplně sám, uprostřed noci, za bouře a na hřbitově…Odcházím, tváří padám rovnou na její náhrobek. Upouštím památník rozevřený padá..nevím kam…
Na tváři mám šťastný úsměv, vím, že už se s ní brzy shledám. Že teď už spolu zůstaneme opravdu na věky věků. Už nás doopravdy nemůže nikdo rozdělit. Stojí mi to za to..mám důvod zemřít..Velký důvod…Už se na ni těším,hrozně moc…Přesto, že už skoro nemohu mluvit, s námahou zašeptám má poslední slova „Lásko, už jdu“...