Sestřička

Domluvili jsme se s kamarádem Markem, že zajedem do Jizerských hor

zdolat pár vrcholů a přitom udělat několik fotek. Byl tím, prvním

člověkem, který mě k fotografování dostal a docela mi dal slušnou

školu, jak pracovat v terénu i v interiéru - především v práci se

světlem. Fotil všechno: krajinu, zvířata…i staré objekty a opuštěné

fabriky…lidi a také chudobu a dekadenci dnešního světa. Někdy jeho

fotky doslova paralyzovaly nejednoho návštěvníka výstavy a já do dnes

nezapomenu na fotografii nahé, krásné, mladé holky, které chyběly obě

dolní končetiny. Někdy mě až překvapovalo, jakým způsobem získával

důvěru těchto lidí, kteří se stávali neobvyklým ztvárněním jeho díla.

Byli jsme na vrcholu hory Paličník -na vyhlídce a viděli před sebou

obrovský prostor krajiny, luk a polí, vesniček a městeček. Parádní

výhled a viditelnost až k hranicím Polska. Oba jsme se ponořili do té

krásy. Blížil se západ slunce a svit prostupoval mezi vzdálenými mraky

a osvětloval tak pouze určité části krajiny do oranžova. Mezitím,

čekající na správný okamžik, jsme si povídali o mojí mladší sestře

Jitce.

„Jak se má Jitka? Pořád učí a píše poezii?“

„Samozřejmě, pořád je v práci a nebo doma u svých knih. Připadá mi, že

to přehání a uzavírá se do sebe.“

„Si jí měl vzít s sebou a udělat příjemný den.“

„Rád bych, ale ona nikde dlouho nevydrží a to by nás určitě štvalo. “

„A má někoho nebo ne?“

„Nemá. Už dlouho je sama. Asi už rezignovala na vztahy s muži. Všichni

od ní utekli. Všechny vztahy jí tolik naložily, že se chudák vždy hodně

dlouho vzpamatovávala. To tak bejvá, když je ženská dlouho sama a

jednou za čas příjde ten, co nepasuje a pak se snaží a snaží...,

překonává víc, než je zdrávo a potom vše stejnak ztroskotá.“

„To je opravdu škoda, že v nejlepších letech života tráví čas doma a v

práci, místo toho, aby žila… a byla s někým…“

„To mi povídej. Ale co já s tím, ať si je sama. Do života jí přeci

nemůžu zasahovat.“

„No, pověz mi něco o Jitce. Jaká je?“

„Abych pravdu řekl, je hodně komplikovaná, nestálá, náladová a občas i

dost panovačná. Hodně zásadová a tvrdá, všechno chce mít do detailů. To

má ale z toho učení- chce dostat z lidí co nejvíc, což je v pořádku. Má

autoritu před studenty a to pak přenáší dál. Jinak je férová a

spolehlivá, není namyšlená a ke všemu přistupuje s úctou a pokorou. No,

co bych vyprávěl. Pozvi ji na rande a uvidíš.

„A kde Jitku potkám?“

„To bude asi problém, protože jen tak ven za zábavou nevychází. Chodí v

úterý a ve čtvrtek plavat do bazénu, takže jestli umíš plavat…Se s tím

nepárej a sbal tam. Alespoň hned uvidíš její postavu. Hlavně sebevědomí

nezapomeň doma. “

„Dík za informace!“

Krajina se pomaličku zabarvovala od západu slunce a v dálce byly vidět

červánky. Začínáme fotit. Po několika minutách jsme se museli vrátit

zpět a ještě za přijatelného světla zamířit k naší chatě.

U chalupy bylo zaparkované Jitčino auto a já věděl, že má podivínská

sestřička a možná i má přítelkyně Jana přijely na kontrolu. Z

otevřeného okna byla cítit vůně pečících se bramboráků a také byl

slyšet hlasitý smích, jakoby praštěných puberťaček, jak tam vevnitř

vyváděly.

„No vidíš, seznámíte se již dnes.“

Vešel jsem do kuchyňky a razantně pozdravil.

„Ahoj holkýý!“





Polekaly se a nevěřícně na nás koukaly. Neviděl jsem mou přítelkyni

Janu, ale za to nějakou cizí holku, která byla napůl vysvlečená. Rychle

své tělo zahalila a trochu provinile hleděla vystrašeným výrazem. Všiml

jsem si ještě kalhotek u kotníků Jitky a bylo mi jasné, proč zde jsou.

Nevěděla, že dnes na chalupu přijedu.

„Nóó, my Vás nebudeme vyrušovat.“

Obrátil jsem se a pomalu vyšel s Markem ven na silnici, nasměrováni k

hospodě. Ona vyběhla ven a prosila.

„Neřekneš to našim?“

„Si dělej, co chceš. My jdeme na pivo a až se v noci vrátíme, ať už

tady nejste. Čau.“