Indiáni z Jizerských hor

Jednoho letního odpoledne jsem zahlédl na chodbě starší sestru Líbu ve

věcech, které mi připadaly dost zvláštní. To  její oblečení bylo opravdu

podivné, a jak mě letmo z povzdálí zaujalo, musel jsem ji doběhnout po

schodech až ke vchodu a celé si to zblízka prohlédnout. Nikoho by

nenapadlo, v něčem tak neobvyklém, vyjít na ulici.  

Dobíhám ji.
 

Na sobě měla věci připomínající příslušníka nějakého severoamerického-

indiánského kmene.

„Hm, sluší ti to. Jdeš na rande s nějakým Huronem či Apachem…?“s

ušklebeným výrazem ve tváři.

„Jsi praštěnej! Jedeme na pár dnů s přáteli na jednu farmu, kde budou

všichni Indiáni.“

„Aha, jako že stylem života, souznění s přírodou, filosofií…?“

„Přesně tak. Jestli chceš, stav se tam. Je vzdálená od naší chalupy asi

pět kilometrů. Stejně tam určitě o víkendu opět pojedeš. Ptej se na

farmu pana Žáčka. Je v údolí, kilometr za mostem, každý z místních to

tam zná, je nepřehlédnutelná. “

„Možná se stavím, dík. Zavolám.“

Před dům přijela oprýskaná dodávka plná Indiánů, kteří hlasitě

vyluzovali to své: vuá, vuá, vuá va vá… Nastoupila a vyplázla na mě

jazyk a to také udělalo ještě pár holek u okénka. Stará

dodávka čmoudila, škytala, protože jela asi na přepálený olej. Ukázal

jsem na ně vztyčený prostředníček a před pohybujícím se, zapáchajícím

kouřem šel rychle do vchodu. V duchu jsem si říkal: „to byli ale

psychopati!! Asi hippies.“

Večer mi zavolal Marek a omlouval se, že tento víkend nemůže na chalupu

přijet, že musí s babičkou do nemocnice. Chudák, měl jí moc rád a nyní

byla dost nemocná. Záleželo mu na tom, aby měla co nejlepší pohodlí a

staral se, jak to jen šlo.

Druhý den v sobotu, s nejasným plánem, přemýšlím, co realizovat. Je

sedm ráno, venku slunečno a svěží větřík. Téměř celé město ještě spí a

jen lidé v důchodovém věku venčí své čtyřnohé miláčky. Spalovna v dálce

chrlí oblaka dýmu, na nádraží přijíždí dlouhatánský vlak s cisternami

LTO, až celá země duní a pískot brzd se rozléhá až ke mně na balkon .

 

Pojedu pryč. Už mě unavuje hluk a pach velkoměsta.

Rybářské vybavení, jídlo a pití nakládám do kufru auta a vyjíždím

směrem do hor- na chalupu. Zajdu na ryby k rybníku a na řeku také. Při

jízdě mi vrtalo hlavou, že bych mohl poznat ty svérázné lidi, kteří

znají mou sestru, ale neměl jsem odvahu …, aniž bych alespoň nezavolal.

Volám Líbě, ale není asi v dosahu.

Po půlhodině jízdy hledám ve vesničce farmu pana Žáčka, sjíždím za

mostem z hlavní silnice na vedlejší a ještě se pro jistotu ptám stařičké 

paní, sedící před domem na lavičce s lahváčem v ruce.

„Dobrý den, mohu se zeptat, kudy se dostanu k panu Žáčkovi?“

„To musíte pořád rovně a na rozcestí do leva. Před lesem vše uvidíte.“

„Děkuji mockrát“

Po asi dvou kilometrech cesty rozsypanou asfaltkou vjíždím do opravdu

opuštěné krajiny a vidím z mírného kopce panorama, které vytvářelo

obraz z úplně jiné doby. Údolí, v němž se tyčila velká indiánská týpí,

opodál malebná chalupa u lesa a okolo všude obdělávané pozemky s

plodinami, v dálce pasoucí se ovce, dva koně, stádečko koz a dalších

zvířat. Celá farma vytvářela komplex snad všeho, co se dá vypěstovat a

odchovat. Mezi tím vším byli lidé, kteří něco ustavičně dělali a

obdělávali, vozili, nosili dříví, připravovali… vařili nad ohněm.

Opět volám a konečně slyším vyzvánění. Zvedla.

„Čus Líbo, přijel jsem se podívat. Jsem tady u farmy na příjezdové

cestě. Kde tě najdu?“

„Počkej, hned ti půjdu naproti.“

Přišla a vedla mě do chalupy k panu Žáčkovi a narovinu mi řekla, zda

bych nemohl s něčím pomoct.

„Tady platí takové pravidlo- když mezi nás někdo příjde, měl by

přiložit ruce k dílu.“

Trochu jsem se bál, aby mě hned nepřivítali s kydáním výkalů nebo tak

něco…

U chalupy mě přivítal pan Žáček. Právě sekal dříví kalačem. Sympatický

člověk, asi tak okolo padesátky, který působil přirozeně a uvolněně.

Podal mi pevně ruku a usmál se.

„Vítám tě tu, konečně někdo nový zavítal a přišel si prohlédnout naší

farmu.

Omlouvám se, ale budeme muset jít uklidit seno z louky. Máme

na pylno... neradi bychom, aby zmoklo. Tak zatím. “

Vzal hrábě a odešel směrem na kopec, kde již téměř všichni uklízeli

seno do kupek a nakládali na velký, dřevěný vůz.

Sestra mi podala hrábě a my vyšli na protější stranu louky a

začali svižným tempem shrabávat již pěkně usušené, voňavé seno. Mezi

tím se semnou při práci seznamovali všichni členové. Pět holek a dva

kluci, kterým bylo mezi dvaceti až třiceti.

Markéta mi připadala asi

nejvíc sympatická.Vyprávěla, jak to tu chodí, proč zde jsou

a o celém smyslu farmy a fungování.

Všichni pracovali, div z každého

nelilo. Na obloze přibývalo mraků a vše nasvědčovalo, že bude pršet.

Nakonec spadlo jen pár kapek a skupinka rychle postupujících, tmavých

mraků odplula směrem na Polsko.

V tuto chvíli měl asi každý potřebu skočit někam pod sprchu. Na otázku,

kde je nějaká koupelna mi sestra odpověděla:

„Tady není žádná koupelna, hlupáčku. Všichni chodíme k řece ke splavu.

Nejprve však jdou holky. Jdu teď s nimi a za půl hoďky můžete přijít.“

„Já asi pojedu na chalupu.“

„No počkej, přece hned nepojedeš, ještě jsi nic nezažil a hlavně jsi

padl do oka Markétě. Takže ti radím, abys zůstal aspoň do večera. “

Odešla směrem ke skupince holek, které směřovaly k nedaleké řece.

Společně s Karlem a Jirkou jdeme zanedlouho k řece, v níž pod splavem

dováděly ještě dvě holky. Ostatní a sestra již byly oblečení a

směřovaly zpět k farmě. Když nás míjely, jedna vyslovila: „ a ne abyste

začali stanovat!“

„Ha, ha. To mi nedělá žádný problém“ odpověděl Jirka.

Všichni jsme se začali svlékat a šli do vody, kde byla tak metrová

hloubka a dalo se zde plavat. Markéta a Kateřina si až nyní všimly, že

už jsme přišli a začaly vylézat z vody. Bez ostychu utíraly osuškou svá

nahá těla, přímo před námi, oblékly se, zamávaly a odešly.

Pěkně jsme si zaplavali v průzračné, horské říčce, kde se občas mihl

pstruh. Skvělá příroda okolo nás. Voňavé horské louky a čistý vzduch

lesa. Všichni působili velmi otevřeně a přirozeně a já začal vnímat, že

takovéto lidi musím více poznat.

Večer

Pan Žáček poděkoval všem za sklizení sena a za všechnu práci, kterou

členové vykonali. Připravil všem překvapení. Měla se konat večerní

slavnost v dobových, indiánských oblecích, za doprovodu bubnů, s

hostinou z darů zdejší půdy. Jídlo osobně připravil a kuřata,

králíci…se pomaličku otáčela nad ohněm.

Přisedám k majiteli osady, který měl přezdívku Tvrdý klouby a se zájmem

s ním komunikuji. Nabídl mi tykání.

„Když to tak vidím, asi ani nepotřebuješ chodit nakupovat. Je tu téměř

vše.“

„Máme tu společně všechno potřebné k životu. Lidé, kteří k nám přijdou,

nemají s sebou absolutně nic. Smyslem farmy je dokonalé souznění s

přírodou, pěstování plodin, chov zvířat a veškeré činnosti spojené se

životem Indiánů. Najdeš zde vše: od zeleniny až po léčivé byliny. Také

vyrábíme produkty od hospodářských zvířat. Problémem je nadmořská

výška. Vinná réva nám tady prostě neroste, ale brambor, těch je vždy

požehnaně.“

„Vidím, že jste hodně velkými nadšenci a o vše se staráte velmi

profesionálně.“

„Celá skupina je fajn, většina z nich jsou lidé z velkoměst a mají se

zemědělstvím něco společného. Někdy však pouze teoreticky, a proto

jezdí sem propojit teorii s praxí.“

Podal mi do ruky dýmku, tak po indiánsku, a já vyzkoušel tajemný

tabáček, který mi svou chutí připomínal…

„Tohle je chuťovka, ani neškrábe…“

Pouze jen jedno popotáhnutí a dýmka směřovala dál k holkám, které

seděly hned opodál a netrpělivě čekaly.

Čas utíkal a já sledoval tanec Indiánů, kteří zpívali do

rytmu bubnů.

Začalo se smrákat a na obloze přibývalo hvězd, mezi nimiž občas prolétlo blikající

světélko letadla. Vůně okolních lesů a luk se linula vanoucím větříkem, který

příjemně ochlazoval. Poslední zbytek světla západu osvětloval hřebeny hor a černý,

tajemný les. Zvuky sovy byly slyšet zřetelně až k nám a putující stádo muflonů se

nenápadně vzdalovalo obklikou okolo osady.

 Všichni seděli u ohně a opět putovala dýmka. Vůně indického tabáčku a sametová

chuť mi navodila touhu si zakouřit trochu víc- jako ostatní, kteří již byli v pěkném rauši.

 

Markéta mi podala dýmku míru a zasmála se. Zvláštní energie uvolněnosti a

poklidu, mezi námi všemi, proudila v tichu a vnímání okolní krajiny. Všichni se

zaposlouchali. Oheň plápolal a osvětloval zamyšlené tváře Indiánů.

Nad námi létal netopýr. Ve chvíli, kdy jsem ho sledoval, letěla na obloze kometa.

Markéta mě zatahala za ruku a pohleděla mi vážně do tváře.

„Přej si něco!“

A já si přál, abych už konečně našel ženu.

Pan Žáček přinesl několik lahví domácího vína. Nabídl z několika druhů letošního

rybízového, směsky lesních plodů a nějakého, pro mě neznámého, Yzopového. Se

všemi jsme si připili a já poprvé ochutnal víno s Yzopem.

Zahleděl jsem se do Markéty a ona do mě. Ve tváři měla slunce. Usměvavá a

přirozená holka, která absolutně v ničem neviděla problém. Pohodářka, co se nebojí

jít za svým cílem.

Ostatní poznali, že mezi námi vypukla vzájemná sympatie…

Věděl jsem, že tahle holka má v sobě něco krásného a měl touhu jí dokonale

poznat. Doslova, okouzlen a omámen, bylo na čase začít.    

„Neprojdeme se?“ zašeptala mi do ucha.

Zasmál jsem se a potom vážně pohleděl do očí.

„Když mi ukážeš cestu?“

„To víš, že ano. Pojď.“ Podala mi ruku a my směřovali směrem na louku do kopce nad osadu.

Dlaně a prsty našich rukou byly při chůzi vzájemně zapasovány, chladivý vítr

rozevlál Markétiny vlasy. Tak krásná, vznešená, přirozená.

Vzájemně jsme se objali a sedli na zem. V pohledu do dálek noční, průzračné

oblohy, v zasnění, nám oběma probíhaly myšlenky na lásku.

Vše začalo líbáním.