Zkurvený pondělí

Už je to tady zase. Je neděle večer, tlumené světlo ti dělá společnost u záře počítače. Projíždíš příspěvky z Facebooku a sleduješ, jak úžasný život mají ti ostatní. To už je fakt neděle? To už je fakt deset? Říkáš si, že zítra tě zase čeká šichta. Vůbec se netěšíš. Měl bys jít spát, ale čteš si nějaké žvásty. Tupě zíráš na monitor a najednou je dvanáct a to bys už měl fakt jít spát. Vypneš počítač, svlékneš se to trenek a ulehneš. Už jsi příliš znaven myšlenkou zítřejšího rána, že si ani nevyčistíš zuby. Zapneš budík a ještě jakoby letmo koukneš, jestli ti někdo nepsal na Facebooku. Opět projedeš pár příspěvku, něco lajkneš a okomentuješ a než se naděješ, tak už spíš a mobil ti zapadne někam mezi peřiny.
Ráno budík. Práce. Honička. Stres. Nevíš co dřív. Obědová pauza. Dáš si nějaký hnusný instantní žrádlo. Ale co, bylo to v akci. Vlastně to dneska rychle utíká. Odcházíš z práce, v autě je nesnesitelně, celý den ze zahřívalo na slunci, zatímco ty ses pařil v práci. Doma žena, teprve vstává. Má dnes noční. Děti jsou bůhví kde a vrátí se bůhví v kolik. Se ženou prohodíš pár slov, hlavně o tom, co bylo v práci. Nebylo vlastně nic, ale musíš se zmínit, že má Pepa novou pračku, co pere vlastně úplně sama. Inteligentní pračka. Pár nicotných vět. Ohřejete si svíčkovou ze včera. Pusa na rozloučenou a ty se po vydatné večeři uvelebíš v křesle. Zprávy. S lahváčem si zanadáváš. Zasraní politici. Vůbec nevědí, co dělají. Za to ty, ty víš, jak na to. Vraždy, znásilnění, nemoce. To se ti stát nemůže, tobě ne. Večerní film je o ničem, na jiných programech nic není. Vypneš televizi, přesuneš se k počítači, naláduješ se. Jo, tady to žije. Jen tě sere, že Karel už rok žije šťastně na Novém Zélandu. Už je s těma fotkama otravnej. Miládka se vdává. Kdysi si jí tak miloval, ale pěkně si to posral. Ty víš, že jo. Berou tě z toho záda. Namažeš si je úžasnou léčivou mastičkou, která stojí víc, než si za ten den vyděláš. Už je deset večer, sleduješ ty lidi, co se mají tak skvěle. Výlety, chlastačky, koncerty, cesty do zahraničí. To už není přeci pro tebe, už máš rodinu, musíš se starat. Makat. Tady stejně nic lepšího nenajdeš. Hlavně nevyčnívat, aby ses neznelíbil. Co kdyby tě pak vykopli? Kde bys tady našel stejně placenou práci? Zaženeš myšlenky, budeš se těšit na pátek, s chlapama do hospody. Na jedno. Dvě. Nakonec stejně zvracíš za bar a spíš v kabince na záchodě. Druhý den ti je strašně. Naštěstí si to moc nepamatuješ. Ale plácl si servírku po zadku. Rána sedla přesně. I ta její.
Na oběd nemáš chuť. Jdeš si lehnout na gauč. Probudíš se na večeři. Žena ti nadává. Děti opět někde v tahu. Prý, že jí s ničím nepomáháš. Že akorát chodíš chlastat a pak celý dny prochrápeš. Ježiš, tak ti bylo špatně, ne? Vykoupeš se a lehneš si do postele. Vztekáš se, protože chceš spát a ona si musí číst. A u toho svítit. Nebo si pilovat nehty. Nebo se smát u notebooku. Pohádáte se, protože si dovolila s někým psát. Usínáš naštvaný, ona ještě pár hodin bdí.
Neděle. To si pospíš, není kam spěchat. Dveře v koupelně vržou. To se spraví, až bude čas. Odložíš to. A nové kachličky. Už v té skříni leží jak dlouho? Měsíc? Odložil si to. Nedělní oběd. Celá rodinka. Pohoštění. Maso, knedlíky, pivečko. Krása. Pohoda. Jen ten pivní mozol. Trochu tě už štve. Ale s tím něco uděláš, budeš třeba chodit běhat. Časem. Zase odkládáš. Jako odkládáš zábavu na pátek a víkend. V týdnu přeci musíš makat. Na zábavu je čas na konci týdne. Pěkně s kámošema. A v důchodu budeš mít klídek. To bude bájo. Budeš dělat, co budeš chtít. Odkládání života.
Už je to tady zase. Je neděle večer, tlumené světlo ti dělá společnost u záře počítače. Čteš další žvásty. Zítra opět pondělí, opět šichta, opět shon. Stres. Nenávidíš pondělí. Ale přitom to není pondělí, co nenávidíš. Je to tvůj život.