Růže pro Algernon

F byl doktorem filozofie. Studoval na to pětadvacet let. Probíral se starými spisy, naučil se řecky a latinsky, zvlášť v oblibě měl anglosaské empiristy a Wittgensteina. Četl je zásadně v originále. Byl filozofii oddán. Uchvacovaly ho otázky, jako "Jak to, že existuje něco a neexistuje spíš nic?" nebo "Kde je tam?" Dokázal o takových otázkách přemýšlet celé hodiny. Na fakultě, kde byl zaměstnán, k tomu byl prostor. Výsledky svého přemýšlení pak, podobně jako Sókratés, konfrontoval s okolím. Ne vždy se, opět podobně jako Sókratés, ale setkával s pochopením. Jednou se třeba zeptal manželky, která žehlila kapesník: "Jaké jsou meze lidského poznání?" Dostal překvapivou, v podstatě gnoseologickou odpověď. Bylo mu řečeno, že si nevidí na špičku nosu.
Přičítal manželčinu reakci nevzdělanosti. Tu právem viděl jako největší neduh současnosti. Nevzdělaný člověk se v životě špatně orientuje, nemá správně nastavené hodnoty, všechno kazí, je zkrátka úplně mimo. Setkával se s tím na každém kroku. Pekař, který ani neví, kdo to byl Boccaccio, mu třeba prodal ztvrdlý chleba. Při jeho krájení se F říznul do prstu, protože nůž vyrobili v továrně plné lidí, kteří neumějí ani napsat velké G. Náplasti, které nejdou přilepit, také produkují nedouci. A k dovršení všeho vám manželka, která onehdá neuměla rozhodnout, jestli založit etickou teorii na pojmu dobrý, nebo na pojmu správný, udělá fáčem z ruky takovou bakuli, že ve své oblíbené publikaci "Co je člověk a kam směřuje" musíte listovat levačkou. Nevzdělanost, o tom byl F naprosto přesvědčen, je prostě mor. Musí se s ní bojovat na každém kroku. Na fakultě, stejně jako doma zvýšenou náročností. Nic nedat na to, že vás okolí nesnáší. Děláte to pro dobro věci.
"Nemám kdy. To bys mi musel pomoct," řekla mu manželka, když jí vnucoval knihu J.P.Sartra "Bytí a nicota". "Aspoň trochu. Nebo víc vydělávat, abych nemusela do práce na plnej." "Musíš si věci lépe zorganizovat. Podívej se na mě. Vždycky si na čtení čas najdu," zněla nekompromisní odpověď. "Ale když chceš, pomohu ti," dodal F, a když utahaná manželka večer v posteli nad knihou usínala, vždycky ji štípnul.

Pak ale jednoho krásného dne F zblbnul. Seběhlo se to takhle: večer odešel spát a druhý den ráno se probudil úplně pitomý. Zjistil to hned. Nepoznával knihy na policích. Nepamatoval si název Wittgensteinova vrcholného díla, a co víc: nepamatoval si, kdo to Wittgenstein byl. Nepamatoval si, jak kloudně sestavit větu. Nepamatoval si nic. Manželka mu musela představit sebe a potom i děti.

Když mu představila sebe a děti, představila mu žena, která přestože neměla vysokou školu, hned pochopila situaci, lux. Pak mu představila pračku. Žehličku. Vrtačku. F luxoval, pral, žehlil a vrtal. Všechno dělal rád. Jelikož to dělal rád, dělal to i dobře. Zblbnul jsem, krčil rameny k dětem, které se ho na něco ptaly. Zeptejte se maminky, ta to ví líp. Z fakulty ho po dvou rétoricky nepovedených přednáškách vyhodili s tím, že pití před vyučováním podporovat nebudou. "To nevadí," řekla žena a sehnala mu místo s dvojnásobným platem.u uhelných skladů. "Jsem na tebe pyšná," řekla, když přinesl první výplatu. A vzala si do křesla "Vejce a já".

Tak F začal žít v souladu s okolím. Jeho rodina, která byla předtím na rozpadnutí, se stmelila. Všichni ho chválili. Kdyby žili, měli by Wittgenstein i anglosasští empiristé z F radost. Lidské poznání žádné meze nemá.