Pomsta odložené milenky

"To nemůžeš myslet vážně."
"A proč ne?"
"Protože je to ujetý a on ti za to nestojí."
"Víš houby kdo mi za co stojí."
"Jo, ale ty taková nejsi, znám tě."
"Víš houby, jaká jsem," trvala jsem na svém urputně, zatímco hádka nabývala na síle a hlasitosti. Vlastně to ani nebyla hádka, ale férová výměna názorů mezi mnou a mou nejlepší kamarádkou. Zase jsme jednou vyrazily na výlet a rovinatý terén umožnoval plynulou konverzaci. Nejdřív jsem o tom nechtěla vůbec začínat, protože taková pomsta, to má být přece věc dokonale utajená, dokonale připravená a hlavně nejlépe chutná za studena. Jenže....
"Vyprdni se na to," radila mi Aurélie toho dne už asi po stopadesáté. "Koupíme si zmrzku, mrknem na film a přijdeš na jiný myšlenky"
Myslela to fakt dobře, jenže opravdu věděla houby a to bylo na tom celém právě to zvrhlé. Věděla o mně skoro všechno. Věděla o mém přísně tajném milenci a děsně ji štvalo, že jsem jí nikdy nechtěla říct, kdo to je.
"Tak co?" čekala napjatě na moji reakci.
"Tohle zmrzka nevyřeší, ani flaška rumu. Udělal přesně to, na čem jsme se dohodli, že ani jeden neuděláme. Sice jsem to částečně čekala, ale proč by měl ze mě někdo krucinál pořád dělat idiotku?" Můj hlas se rozletěl ze stráně, odrazil se od nevysoké skalky a ozvěna vrátila "otku".
"Však ono na něj taky dojde, nemysli si."chlácholila mě Aurélie a trvala na tom, že si uděláme selfíčko u velkého mraveniště.
To dojde a hezký to nebude, pomyslela jsem si a snažila se o nějakou přijatelnou grimasu. Protože moje hrdost je to jediné, co mi ještě po všech životních kotrmelcích zbylo a nikdo si nebude dovolovat na ni utočit.
Natož někdo takovej jako Zvonimír.
Než mi vůbec před rokem přednesl ten návrh, byli jsme jen kámoši a to ještě povrchní, co se moc neznají. Ani ve snu by mě nenapadlo si na něj brousit zuby, jenže pak se stala ta věc, zkrátka byla jsem na dně a bylo mi smutno, ale hlavně jsem potřebovala lék na moji duševní trýzeň a on se nabídl, že mi ji poskytne. Kdo by odolal, že ano. Velkoryse jsem přehlédla fakt, že má ženu, kterou jsem znala taky jen povrchně a rozjeli jsme to ve velkém stylu. jako kamarádi s výhodami samozřejmě. Na vztah jsme neměla ani pomyšlení a navíc bych nikdy nechtěla chlapa, co se mnou podvádí svoji ženu a naivně si myslet, že mě nebude později podvádět s někým jiným. Klapalo to do chvíle, než přestal komunikovat a začal lhát, mlžit a vymlouvat se. Zeptala jsen se na rovinu, zda končíme a on že v žádným případě, že jen poslední měsíc nemá náladu. Nálada se mimochodem jmenovala Kostislava, s čímž se mi svěřil mnohem později, když měl popito v domnění, že mně se s tím svěřit může a že si nedám dvě a dvě dohromady. Zvonimír nebyl zkrátka nikdy moc chytrej, ani moc opatrnej, ani moc vybíravej. Průměrný jedinec, s průměrnými rozměry, navíc línej jako veš. Ale i to jsem byla ochotna velkoryse přehlédnout, dokud fungoval v posteli. Jenže pak se ke mně začal chovat jako ke své legitimní ženě, se kterou jsem se mezitím upřímně spřátelila. A vrchol jeho průměrnosti byl, že vůbec kdy pomyslel na to, svěřit se své milence, že má jinou milenku. Samozřejmě dokonale podcenil moji hrdost a ta mi velela nestát se za žádnou cenu odloženou milenkou v jeho harému a pořádně mu to osladit, aby pro příště věděl, jak se má chovat k ženám.
Jaká škoda, že zrovna Aurélie to nedokázala pochopit, protože věděla houby, jinak by mě v tom víc než podpořila a nebo taky ne.
"No a co chceš teda dělat?" vyzvídala, když se jí začalo zdát, že jsem podezřele zticha.
"To ještě přesně nevím", poškrábala jsem se na hlavě.
"Být tebou, tak to prostě natvrdo řeknu jeho ženě." prohlásila rezolutně.
"Opravdu? A mám jí říct o mně, nebo o Kostislavě?" culila jsem se.
Podívala se na mě, jako kdybych vychodila zvláštní školu.
"No o ní samozřejmě."
Na nádraží jsme se rozloučily a já odfrčela domů. Rozhodla jsem se dát na její radu, napsala smsku a odeslala ještě dřív, než jsem dorazila k cílové stanici. Vypadá to, že s Aurélií už nikdy nikam nepůjdeme, ale co už. Každá legrace něco stojí.